Morální jednání a morální odpovědnost.

Morální jednání můžeme chápat jako jednání člověka, které je v souladu s platnými morálními normami a s vlastním svědomím (tj. vnitřním hlasem, který hodnotí lidské jednání).
Nezbytným předpokladem morálního jednání je morální rozhodování (jde o rozhodování na základě obecných morálních principů, norem).

I Otázkou morálního rozhodování se nezabývají jen etikové, ale např. také psychologové.
Americký psycholog Lawrence Kohlberg zkoumal morální rozhodování na základě hypotetických morálních dilemat, z nichž nejznámější je Heinzovo dilema: Panu Heinzovi umírá manželka na rakovinu. Existuje lék, který by ji vyléčil, ale je příliš drahý a pan Heinz sehnal jen polovinu požadované částky za lék. Lékárník, který lék vlastní, jej ale za poloviční cenu odmítá prodat. Pan Heinz tak vyčerpal legální možnosti získání léku a zvažuje, zda se do lékárny nevloupat a lék neukrást (což nakonec udělá).
Na základě odpovědí, jak se měl pan Heinz zachovat, a věku dotazovaných vytvořil Kohlberg stadia vývoje morálky:
před konvenční (člověk plně nechápe pravidla, ty interpretuje na následcích svého jednání – trestu či odměně),
konvenční (jedinec dodržuje pravidla, aby splnil očekávání druhých, společnosti),
postkonvenční stadium morálky (člověk se řídí morálními hodnotami a principy, které stojí mimo autoritu či identifikaci s druhými. I

V morálním rozhodování hraje důležitou roli odpovědnost vůči druhým lidem.

Morální odpovědností chápeme odpovědnost jedince nebo skupin jedinců, kteří podléhají morálnímu řádu, za morální újmu, jež byla způsobena jednáním porušujícím morální normy.
Za každé své rozhodnutí (ale i názor či postoj), byť učiněné pod nátlakem, neseme morální odpovědnost. Vždy jsme se tedy buď zasloužili, nebo jsme vinni. Tedy jedním z důsledků morální odpovědnosti je morální vina, kterou lze charakterizovat jako subjektivní pocit jedince.


Kolektivní vina
Kolektivní vina je zvláštní případ morální odpovědnosti, v jejímž rámci jsme činěni odpovědnými i za to, co jsme přímo sami neudělali a nerozhodli, ale co např. rozhodla a v našem jménu učinila vláda, a na čem se tedy podílíme nepřímo tím, že pracujeme a žijeme v daném státě, platíme v něm daně, volíme si své zástupce apod.
Vina, ale ani zásluha nejsou něco, co je jednou provždy dané. Vinu je možné odčinit novými pozitivními skutky, zásluhu je možné znehodnotit pýchou nebo následnými špatnými činy. Otázka viny a zásluhy nás přivádí k otázce svědomí.

I Kolektivní vinu rozebírá německý filozof Karl Jaspers v díle Otázka viny. Jaspers se v něm zabýval otázkou, do jaké míry jsou Němci jako národ odpovědni a hrůzy druhé světové války. V rámci viny rozlišuje Jaspers vinu kriminální (vina zločince, jenž porušil zákon, kriminální jednání posuzuje soud), politickou (vina státníků i občanů, vztahuje se k odpovědnosti za to, jakou mají lidé vládu), morální (vina za činy, kterých se dopustí jednotlivec, měřítkem je svědomí) a metafyzickou (jedinec je odpovědný i za činy, které sice nespáchal, ale docházelo k nim s jeho vědomím, a neučinil vše proto, aby jim zabránil; měřítkem takové viny je bůh). Jaspers tvrdí, že kolektivní vina německého národa nemůže existovat, s výjimkou politické viny a odpovědnosti (tj. odpovědnosti všech občanů za vytváření a podporu režimů). I

Z učebnice Odmaturuj ze Základů společenských věd.