Moudrost starých Čechů… Jan Amos Komenský

LXXVI. Od příběhů nějakých,
v nichž se osoby nejmenuje,
než jen na věc stalou naráží
Uchvátil požehnání. (Říká se o tom, kdo druhého v něčem předstihne,
jako Jákob Ezauchovi prvorozenství předchvátil.)
Tvrdoť jest proti ostnu se zpěčovati. (Skut. 9.)
Slepý slepého vůdce, oba do jámy.
Býval, kde liškám ocasy svazují.
Prorok není beze cti, jediné ve vlasti své.
Trefil svůj na svého.
Přímo, bratře králi, přímo.
Není má peřina, řekl onen vprostřed ležící, když se krajní o svrchnice
(an je zima dojímala) táhali. (Užívá se, když kdo sám dostatek maje,
jiných se o nedostatky hádati nechává.)
By jednoho až do Říma nesl, a tam ho neposadil po vůli, všecko
poděkování sobě zkazil člověk.
Nemudruj přes kopyto. (Ne sutor ultra crepidam, řekl Appelles
k ševci, o obrazu soud vynášejícímu.)
Koně hledá a na koni sedí.
Darovanému koni na zuby nehleď.
Nelámej hříběte.
Stará se, div neošediví.
Na ty tanty vanty já dcery své nedám.
Tlampy žvampy, zač babo tvaroh.
Řečník, hudec, kurva, ti tří, kdo nejvíc dá, toho šetří.
Rozlila svině dčbán oleje.
Čím dále vždy hůř, jakž ona baba řekla.
Dali mu točiti provázek.
Kázali mu tři krále napsati.
Obé dobré, hus i prase.
Neprodadíť plátna, mnoho mluvíš.
Vydalby do posledního.
Říkej, drozde, dá-li Bůh.