Na lidi se valí trápení. Všímavost je cesta, jak z něj ven, říká psychoterapeut

I sebeděsivější situaci lze využít ve svůj prospěch, je přesvědčen psycholog a psychoterapeut Roman Hytych. Najít cestu ven z trápení pomáhá klientům už čtvrtstoletí, posledních pět let vnímá jako obzvlášť náročných. Klienty učí mimo jiné i technice všímavosti, kterou si sám osvojil na Šrí Lance, kde žil rok a půl jako mnich. „Všímavost dává člověku orientaci,“ říká odborník na duši, který na Masarykově univerzitě vzdělává nové psychology.

Letos v březnu, konkrétně dvacátého, jsem si všimla, že se slaví mezinárodní den štěstí. Je štěstí tím, co u vás lidé hledají?
Chtějí mít kvalitnější život – a v něm i více štěstí. Záleží ale na tom, který svůj pracovní prostor otevřu. V místnosti, kde vedu terapie, je obvykle hodně trápení, na kterém pracujeme i roky. Do té sousední, které říkáme myslicvična, chodí spíš lidé, kteří mají kapacitu život dobře ustát, ale chtějí natrénovat další dovednosti, aby si zvýšili životní standard, dokázali trápení sami lépe zvládnout. Chtějí se mít veseleji a smysluplněji.

V myslicvičně učíte lidi meditaci a všímavost. Proč by se je člověk měl chtít naučit?
Všímavost dává člověku orientaci. V naší kultuře trénujeme odmala myšlení, s ním si ale v životě nevystačíme. Jsou situace, kdy nám dokáže spíš uškodit a uzavírá nás do neřešitelného kruhu.

Kdy třeba?
Třeba když nám někdo umírá. A myšlení nepomůže ani k tomu, abychom dokázali být šťastní z malých věcí. Všímavost je schopnost mysl použít jinak, pro jednoduché zaznamenávání toho, jak teď a tady vnímám přítomnost a jak ji prožívám. Je schopností nenechat se myšlením odvést od přítomnosti.

Může tedy být cestou ke kvalitnějšímu prožívání?
Je to možnost propojit se s něčím, co je běžně lidské, ale co během života dost ztratíme. Můžu brát jako samozřejmost, že za oknem svítí slunce a je krásně, anebo to na sebe nechat dopadnout. Pár lidí získá v životě Nobelovku, v životech nás ostatních se zřídkavě vyskytují „malé Nobelovky“. Proč být ale odkázán na to, že mám radost až někde na konci? To by byl dost suchopárný život.

Kdy jste sám nejvšímavější?
Daří se mi, že už mi to moc nemyslí a spíš se musím přepínat do přemýšlení. Vytvořil jsem z toho svůj modus vivendi a trávím tak většinu života. Jsem jednoduchý a to mi dělá štěstí (úsměv). Je rozdíl, když se spolu bavíme a když si pak sednu s lidmi k meditaci a svět ještě víc zjednoduším. Když odpovídám na otázky, musím přemýšlet, ale ne moc. Spíš jsem všímavý k tomu, co se mezi námi odehrává a co mi to nese na jazyk, než že bych o tom dalekosáhle přemýšlel.

Absolvoval jste mnišský kurz na Šrí Lance. Jak ovlivnil vaše profesní směřování?
Zkušenost se nedá shrnout do pár vět. Hlavně mi dala vědění, že ke štěstí není potřeba nic venku. Jako mnich jsem měl z jednoho prostěradla sukni, z druhého plášť. Dále taštičku s léky a doklady a pak už jen misku na jídlo, které jsem dostal jako almužnu během pochůzky nebo v klášteře. Víc nebylo potřeba – a dal se žít šťastný život. Už jako malé dítě jsem silně vnímal téma smrti a hledal způsob, jak se s ním vypořádat. Co se životem, když konec dřív nebo později přijde a vůbec to neovlivním? Nakonec mi s tím pomohla právě všímavost.

Jsou tamní prožitky přenositelné k nám?
Musím vydělávat peníze, abych měl co jíst (úsměv). Kus toho, jak jsem žil jako mnich, si tady ale mohu zachovat. Například program řízených meditací nevydělává, je to můj dar lidem, stejně jako jsem ho v Asii jako mnich dával výměnou za dar jídla. Máme jinou kulturu a úplně se to přenést nedá, ale žít šťastně, jednoduše a vytvářet si prostor pro svobodu, lze i tady.

Trápení jako trampolína
Pojmy jako sebepéče a meditace se ve veřejném prostoru objevují často. Je to móda, nebo vzhledem k životnímu stylu už takřka nutnost?
Určitě v tom je kus módní vlny. Jsme relativně dobří v péči o tělo, nikdo se například nediví, že používáme několik druhů zubních kartáčků, ale v péči o mysl pokulháváme. Učit se starat o svou mysl přitom v současnosti vnímám právě i jako nutnost. Život se nám mění pod rukama, jsme zahlceni informacemi, vzrůstá nejistota ve světě, vznikají nové tlaky a stav duševního zdraví dospívajících je tématem v celé západní kultuře. Potřebujeme psychické svaly, abychom nepropadali ať už panice, nebo fanatismu, nabízejícímu jednoduchá řešení.

Bude mít jednou každý svého psychoterapeuta, tak jako má každý svého zubaře?
Nemusel by mít. Když se naučíme dobře pečovat o zuby, nemáme genetickou zátěž a zvládáme kontrolovat i kvalitu toho, co vkládáme do úst, velký kus života vše jede bez velkých zásahů.

Podobně by to mohlo fungovat i s péčí o naši mysl. Pokud se nám péči o ni podaří víc dostat do škol a zasvětíme i rodiče. Klienty učím ohlédnout se za dnem, umět si z něj přitáhnout příjemné situace a znovu se nad nimi zaradovat. Sdílení hezkých věcí, které zažili, se jim lépe trénuje a stane se z toho pro ně jednodušší rituál, když mají děti a učí to současně i je. Propojí ho třeba s večeří nebo vymění za čtení pohádky.

Jak jim pomůže?
Skrze uvědomění, kudy mi teče štěstí, co k němu vede, si v sobě vytváříme oporu. Umíme-li se k němu znovu obrátit, zpevňuje nám to cestičku, aby nás budoucí trápení nepřeválcovalo. Abychom s ním dokázali chvilku být, ale uměli se obrátit i k jiným aspektům života, které nás drží rovně a dávají nám sílu a naději.

Jak by měl reagovat vzdělávací systém?
Je stále méně zaměřený na vyhledávání chyb. Pozvolna se rozbíhají programy, které se svezly na vlně covidového neštěstí, ale školy potřebují podporu a zdroje, aby se o témata duševní hygieny dokázaly dobře starat a udělalo se jim místo v běžných hodinách. Nespokojené dítě se může projevovat tím, že se uzavře do sebe a neposlouchá, je smutné, zlobí, vzteká se. Schopnost lépe porozumět sám sobě a ovládat svoji spokojenost zlepší i klima ve třídě.

Neštve vás, že se z péče o duši a mysl stal i byznys?
V posledních třech dekádách se všímavost stala populární nejenom v psychologii, ale prodává se různě. Všímavě se dá učit například golf či cokoli jiného. Nic proti tomu nemám. Sportovní psychologové všímavost používají i u špičkových sportovců. V některých firmách proplácejí delší pauzu na oběd, aby si člověk mohl zajít na meditaci, na chvíli „vypnout“ a zregenerovat mysl. Spolu s tím, jak se stále méně lidí živí rukama, tohle bude stále potřebnější.

Co nikdy neřekne dobrý terapeut?
Neměl by sebrat naději. Ve své praxi jsem nezažil moc zázraků, ale pár ano. Manžel jedné klientky například roky vůbec nedbal na to, co žena prožívá a potřebuje. V okamžiku, kdy se dostala až na hranu a už to vypadalo, že odejde, jako by dostal cihlou do hlavy – a změnil se. Začal fungovat, aniž bychom našli vysvětlení. Opatrně ale samozřejmě musíme i s dodáváním naděje – i když je to velice účinná věc.

Roman Hytych (50)
Psycholog, psychoterapeut, pedagog na Fakultě sociálních studií v Brně. Soukromou praxi vede v Centru všímavosti v Brně, které funguje pět let a kde také vede meditace pro veřejnost. Věnuje se i vědecké práci se zaměřením na psychoterapii a téma smrti. V letech 2002 až 2004 absolvoval buddhistický mnišský trénink na Šrí Lance.

Ptáte se někdy sám sebe, proč některým lidem osud tak nakládá?
Trápení k lidské existenci patří a není vždy něčím, co by v životě nemělo být. S narozením jsme „koupili“ i umírání. Když trápení ignorujeme, nedělá nám to dobře. Stejně jako když kvůli modernímu životu, spojenému s přemýšlením a obrazovkami, dlouhodobě ignorujeme své tělo. Trápení však nemusí jít proti štěstí, když je moudře a šikovně zvládnuté. Často nám pomůže si říct, jestli můj způsob života je ještě smysluplný, jestli produkuje štěstí. Trápení mi také může nabídnout trampolínu, abych se v životě dokázal odrazit jiným směrem. K něčemu, co mi znovu dá smysl a radost.

Co když to nelze?
I sebeděsivější situaci lze využít pro svůj prospěch. Popravdě je povzbuzující objevovat, co komu v které situaci pomohlo, jak se našla průchodná cesta. Jako terapeuti máme šanci nakouknout do mnoha životů, být přítomni množství lidské moudrosti a skrze ni se obohatit a inspirovat.

Často jste první, komu se lidé svěří i se svými temnými prožitky. Jak je vstřebáváte?
Privátní světy někdy opravdu vypadají jako válka – a někdy velmi drsná. Taková, ze které se člověk těžko a dlouho vzpamatovává. Léčí to, že je klient slyšený a že s ním terapeut spoluprožívá. Ale aby to zvládl, mohl přeladit a během pár minut znovu prožívat s někým jiným, musí být schopen „ztišit hlasitost“.

Co to znamená?
Musí dosáhnout toho, aby pro něj řečené nebylo tak intenzivní a zasahující, ale přitom se ho to stále dotýkalo. A aby to tak vnímal i klient. Je to souhra psychických dovedností – jak být přítomen, spoluprožívat, být empatický, rozumět člověku, ale nenechat se tím zválcovat.

Asi těžko pak můžu jako laik suplovat odbornou péči příbuznému či kamarádovi…
Jako terapeut dokážu být s člověkem jinak než lidé v běžném světě, pro které je těžké být u někoho, kdo je strašně smutný, komu nemůžou pomoci, kdo balancuje na hraně života a smrti. Je snadné být v tu chvíli vzteklý, protože jsem vlastně bezmocný. Chtěl bych to rychle změnit, nějak dotyčného zachránit. Chuť pro život – tu smysluplnost – ale musíme najít každý sám za sebe, k tomu se nedá druhý člověk dotlačit. Jde o neskutečný nápor na mezilidské vztahy, jste-li v tom třeba sedm dní v týdnu. Jako terapeuti si navíc většinou umíme dopřát potřebnou sebepéči.

Jak o sebe pečujete?
Snažím se kombinovat svoji pracovní zátěž tak, aby nebyla spojená jen s trápením. Po terapeutickém sezení otevřu prostor lidem, kteří se chtějí naučit meditovat. Udělám si pauzu na oběd, abych měl čas se chvíli třeba i projít. Věnuji se i rozvoji a učení, trénuji nové psychology a psychoterapeuty. Lidské příběhy mě baví, proto jsem si povolání vybral. Posledních pět let je však extra náročných. Různá trápení se na lidi valí, prostoru pro nové klienty mám málo a ani moc není kam odkázat.

Martina Smutná Reportér magazín