Naděje

Když jsem byl malý, měl jsem kamaráda, o kterém jsme mluvili jako o D. G. Nevím, co tyto iniciály vlastně označovaly - ale říkali jsme mu tak. Byl to normální kluk a můj dobrý přítel. Nějak jsme se však jeden druhému ztratili. Když mi pak bylo asi 16 let, naskytla se mi příležitost zajít k němu domů. To, co jsem viděl, mě šokovalo. Po dvorku byly rozházené plechovky od piva. Další pivní plechovky byly rozházené po celém domě. Plechovky byly všude! Během svého krátkého života jsem už viděl hodně plechovek od piva, ale nikdy něco takového. A tak jsem se přirozeně zeptal: Co se tady děje? Poté jsem se dozvěděl šokující zprávu. Šestnáctiletý D. G. zemřel před pár dny na leukémii a jeho rodiče, kteří nevěděli, co jiného by mohli udělat, uspořádali poslední víkend jeho života pro něj a jeho přátele velkou pivní party. Byl jsem ohromený hned dvojnásobně. Zaprvé kvůli předčasné smrti chlapce, který býval mým kamarádem. A zadruhé proto, že pivní večírek byl jedinou věcí, kterou pro něj jeho nepochybně dospělí rodiče dokázali uspořádat na rozloučenou...
Byl jsem přinucen zabývat se několika důležitými otázkami: Byl útěk před realitou prostřednictvím alkoholu tím nejlepším, s čím mohla tato rodina tváří v tvář smrti přijít? Nezaslouží si život a smrt určitou důstojnost? Má život vůbec nějaký smysl? ... Je v životě vůbec nějaká naděje?
Trvalo to další tři roky, než jsem objevil odpověď. A od té doby vedlo to, co Pavel nazývá „požehnanou nadějí“, celý můj život. Z mnoha důvodů slova „mít naději“ více než cokoli jiného vystihují, co znamená být křesťanem...

(Vírou k Pánu se dívej, Advent-Orion 2018)