Naše matka Terezička

„Naše matka Terezička“, tak jí říká snacha.
Když si brala Salva, který dostal práci na severu Itálie, bylo jí jasné, že každou možnou dovolenou bude chtít trávit „na jihu“, jak ostatně říkával. A ona s ním. Nekonečné cesty na nejjižnější cíp Sicílie, kde pak byli ubytováni ve stísněném nemoderním domku, takovém „jako za starých časů“, říkávala „Seveřanka“ – jak jí přezdívali lidé z vesnice.
Terezička byla ještě čiperná, šlachovitá, ale sršící energií. Oblékala se do černého od okamžiku, kdy ovdověla, což bylo před více než dvaceti lety. „Seveřanka“ ihned objevila, že Terezička pere prádlo ve studené vodě. „Zbytečné plýtvání energií,“ říkávala. Nemile ji to překvapilo, přesto ale oceňovala, co vyšlo z těch vyzáblých a nikdy nezahálejících rukou, hlavně v kuchyni. Jednoho dne ji Terezička poprosila o pomoc při přípravě rajčatové omáčky. „Ráda ti pomůžu,“ odpověděla Seveřanka, šťastná, že bude mít sice ruce od rajčat, ale v teple, „ale ty mě necháš prát pračku tak, jak se to líbí mně.“
Terezička jí odpověděla: „Kdyby bylo na mně, mohla bys tu zůstat napořád. Dávej si pračku tak, jak jsi zvyklá.“ A obě ženy si zvesela povídaly – tedy když Seveřanka rozuměla jejímu sicilskému dialektu – o všem možném. A hlavně o příhodách z dětství jejího manžela, jedináčka, trochu „ztřeštěného“ dítěte. A když byl na cestě vnouček, říkávala Terezička: „Teď budete jezdit méně, dokud bude maličký!“
A Seveřanka jí odpovídala: „Pošlu tvého syna, aby tě přivezl a mohla jsi být chvíli s námi.“
A tak si „Seveřanka“ zvykla říkat jí „naše matka Terezička“.

(Křehké vztahy? Viry a antiviry v manželství, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2018)