O MRTVÝCH JEN DOBŘE

Víte, nebo zamysleli jste se někdy nad tím, proč se říká: O mrtvých jen dobře?
Byla jsem přesvědčená, že je to kvůli těm mrtvým. Že už se nemůžou bránit, a tak není fér říkat o nich cokoliv špatného.
Jenže čím jsem starší, tím víc si uvědomuju jednu věc. Tohle asi není úplně o mrtvých, že ne?
Protože jim už je to přece jedno. Ať o nich někdo mluví hezky, nebo je vláčí bahnem, oni už to neuslyší ani si to nepřečtou.
Komu to ale jedno není, jsou ti, kteří tu zůstali.
Máma, která přišla o syna, nebo dceru. Žena, která přišla o muže. Děti, které ztratily mámu. Sourozenci, přátelé, prarodiče. Prostě všichni, kteří je měli rádi. Pozůstalí.
Nejvíc si to uvědomuju při pročítání komentářů na sociálních sítí. Ať už jde o nehody, nemoci, přirozená či náhlá úmrtí. Často si nad některými říkám, kolik nenávisti musí v některých lidech vězet, jací jsou to neskuteční ubožáci.
Snad v každé zprávě o tragické nehodě motorkáře se v komentářích dozvíme:
„Dobře mu tak.“
„Určitě jel jako ču*ák, je fajn, že je po něm.“
„Ha, ha, další dobrovolný dárce orgánů.“
„Skvělý, o kripla míň.“
A mně je při čtení podobných komentářů neskutečně úzko.
Jsem máma a tak myslím na mámu toho zemřelého. Ženu, které se během jediného okamžiku zhroutil celý svět. Každé ráno se probouzí do noční můry, kterou nikdo z nás nechce prožívat ani ve snu.
A pod článkem o smrti svého dítěte čte komentáře cizích lidí, kteří se z jeho smrti radují nebo si na něm vybíjejí frustrace.
Možná ten člověk na motorce skutečně udělal chybu. Možná ale taky ne. O to vůbec nejde.
Ve většině případů komentující vůbec netuší, o koho šlo a co se doopravdy stalo. A i kdyby věděli, je opravdu potřeba šířit takovou příšernou nenávist?
Než něco napíšeme, představme si, že ten komentář čte máma nebo dcera, manžel. Zkusme si představit, jak hrozně bolí přijít o někoho milovaného.
Mrtvým už neublížíme, ať napíšeme nebo řekneme cokoliv. Ublížíme jen těm živým.
Takže - O mrtvých jen dobře. Zdroj Facebook - Hlavně se z toho ne...