O neschopnosti chápat tajemství jednoduchosti

Nejzásadnější věci našeho bytí jsou ve skutečnosti tak jednoduché, že právě pro jejich, až neuvěřitelnou jednoduchost, jim nepřisuzujeme velký význam a zcela je přehlížíme. Ale na takových, z našeho pohledu maličkostech, stojí a padá všechno.

Podívejme se na konkrétní příklad. Třeba na dýchání. Je tak přirozené, že nikdo z nás si ho ani neuvědomuje. Přitom je ale tak zásadní, že bez něj nepřežijeme ani deset minut.

A stejným způsobem, jakým je dýchání zásadní pro naši pozemskou existenci, jsou naše chtění a myšlení zásadní pro naši duchovní existenci, protože v jejich znamení se formuje naše přítomnost i náš budoucí osud.

Nevědomost o těchto zásadních věcech činí lidi duchovně nevědomými. Stojí nevědomě ve stvoření a nevědomým způsobem v něm používají své chtění a myšlení, čehož důsledkem je neustálé kolísání mezi štěstím a neštěstím, s převahou neštěstí.

Pokud ale chceme žít v trvalém štěstí, musíme se stát vědomi, což znamená vědomou práci s vlastním chtěním a myšlením. Znamená to jejich vědomé používání.

Není to vůbec složité, ale je k tomu přece jen potřebná ochota poznávat sebe sama, jakož také fungování základních dějů ve stvoření.

Odhalme si tedy nyní zásadní tajemství našeho chtění a myšlení.

Nejzákladnější vlastností lidské bytosti je, že neustále něco chce. Naše chtění je od nás neoddělitelné stejně, jako dýchání. Přesně tak, jak dýcháme, v každé chvíli něco chceme, i kdyby to mělo být jen určité podvědomé nutkání.

Svým chtěním, ať již velkým, nebo malým, však vždy vysíláme do vesmíru záření, ke kterému začnou okamžitě proudit stejná záření, přicházející z vesmíru.

Naše chtění k sobě přitahuje tato záření jako magnet a celé to funguje na bázi stejnorodosti. Na bázi stejnorodé vzájemné magnetické přitažlivosti toho nejjemnějšího odstupňování dobrého, nebo špatného chtění.

Naše stvoření můžeme připodobnit k bohatě prostřenému stolu nejrůznějších záření, ze kterého si podle svého uvážení bereme svým chtěním. Při výběru z tohoto bohatě prostřeného stolu záření univerza prostřednictvím našeho chtění dochází k okamžitému splnění, protože příslušná záření k nám začnou okamžitě proudit.

Znamená to tedy, že v jemnější úrovni dostáváme okamžitě to, co chceme. Stejnorodá záření z vesmíru k nám okamžitě přicházejí. Co jsme chtěli, toho se nám okamžitě dostává. Ať již je to dobré, nebo špatné. To dobré nám na vnitřní bázi, v prožívání naší duše přináší radost, štěstí a mír. To špatné nám ve vnitřním prožívání přináší nespokojenost, nenaplnění, bolest, strach, depresi, hněv a podobně.

Důsledky toho, co chceme, se téměř okamžitě promítají do našeho vnitřního prožívání. A protože lidé chtějí jednou něco dobrého a jednou zase něco špatného, jejich psychický stav je ustavičným kolísáním mezi prožíváním věcí pozitivních a negativních, s tendenci propadu do stále větší negativity.

Souhrnně to tedy znamená, že jen trvalé dobré chtění přináší člověku radost, štěstí a mír. A je-li opravdu trvalé, začne se zevnitř navenek projevovat také v naší materiální realitě a náš život i naše okolí se začnou měnit k lepšímu.

Abychom věděli, v čem vlastně spočívá ono dobré chtění, bylo nám darováno Desatero a Ježíšovo učení, kde je jasně definováno, co máme chtít, abychom byli šťastní, a co nemáme chtít, nechceme-li být nešťastní.

Rozdíl mezi nevědomým a vědomým člověkem spočívá v tom, že člověk vědomý se snaží vědomě usměrňovat své chtění pouze k dobrému. Člověk nevědomý podceňuje sílu vlastního chtění a nechává mu zcela volný průtok, bez jakékoli korekce, což představuje nevědomou cestu k prožívání stále většího neštěstí, které si člověk nevědomky přitahuje ze záření vesmíru svým kolísavým, nedobrým a nečistým chtěním.

My lidé můžeme na základě své svobodné vůle chtít to nejvyšší a nejvznešenější, ale také to nejhorší a nejnečistší. Jedno i druhé k nám začne okamžitě přicházet ve formě vyzařování, aby nám přineslo prožívání štěstí, nebo prožívání bolesti.

Znamená to tedy, že náš osud a vše, co prožíváme, je jen důsledkem hodnoty, nebo nehodnoty našeho chtění. Kdo je schopen tyto jemné skutečnosti chápat, ten se stane kapitánem, který bude vědomě a cíleně vést loď vlastního chtění pouze k dobrému, světlému, čistému a spravedlivému, protože ví a je si toho vědom, že v úrovni záření se všechno to, co chceme, stává skutečností. A tato jemná skutečnost přerůstá nakonec i do vnější, materiální reality a tvoří náš osud.

A na závěr této části ještě zodpovíme otázku, jaké chtění přináší člověku největší štěstí a nejvyšší radost?

Je to touha po blízkosti Boží, projevující se chtěním stále dokonaleji poznávat a naplňovat jeho Vůli. O tomto chtění, jako o prvořadém, hovoří první přikázání Desatera i Pán Ježíš Kristus.

A teď se podívejme z tohoto úhlu pohledu na myšlení. Myšlení je pro nás také naprosto stejně přirozené, jako dýchání. Neuvědomujeme si, že v naší mysli neustále teče proud nejrůznějších myšlenek. Myšlenek nejrůznější kvality. Myšlenek na věci krásné a dobré, nebo na věci nízké, špatné a nečisté.

„Myslím, tedy jsem!“ Pokud tato Descartova slova změníme do podoby: „Jakým způsobem myslím, takový jsem,“ nebo jinak vyjádřeno: „Jaké myšlenky se mi přehánějí myslí, takový jsem,“ získáme pochopení významu kvality myšlení ve vztahu ke kvalitě naší osobnosti. Chceme-li být osobností čistou, světlou, dobrotivou, spravedlivou a laskavou, musíme začít vědomě dbát na to, aby pouze takovéto myšlenky proudily naší myslí.

Vědomý člověk je ten, kdo se snaží udržovat svou mysl čistou, protože ví, že mysl reprezentuje charakter a kvalitu naší osobnosti. Protože ví, že z mysli vycházejí slova a činy, které jsou odrazem její kvality.

Na rozdíl od člověka vědomého, nevědomý člověk nechává svou mysl napospas všemu a je mu jedno, jaký druh myšlenek mu ní proudí. A protože vědomě nedbá o čistotu svých myšlenek a nedává si na to pozor, jeho osobnost musí být charakterizována jako nepříliš čistá a nepříliš světlá. A tomu pak budou samozřejmě odpovídat i jeho slova a činy, které se rodí v jeho mysli.

Závěrečné zhodnocení je proto následující:

Když nebudeme dýchat, zemřeme fyzicky. Když nebudeme vědomě usměrňovat své chtění k dobrému a snažit se o čistou svých myšlenek, zemřeme duchovně. Neboť po Velké očistě, která v současnosti probíhá ve vesmíru, budou moci zůstat na zemi a v její blízkosti jen lidé pevného chtění k dobrému a lidé, snažící se o zachovávání krbu svých myšlenek čistým.

Proto se v dnešní zlomové době stává pevné chtění k dobrému a snaha o udržování čistoty svých myšlenek tím nejdůležitějším pro naše další bytí, nebo nebytí v tomto stvoření.