O přátelství

Tři druhy přátelství
Přátelství jsou schopni uzavřít jen dobří lidé

Odnepaměti pěli básníci a mudrci chválu na přátelství: to potřebuje člověk kromě lásky proto, aby duše netrpěla. Z pokladnice přátelství čerpají řečtí i římští básníci a filosofové; zvláště Řekové jsou považování za národ, ve kterém bylo přátelství vysoce ceněno. Pro řeckého filozofa je přátelství vždy výrazem mravní čistoty. Pythagoras, který stál v čele filozofického spolku přátelství, nazývá tento vztah matkou všech ctností. Přátelství jsou schopni uzavřít mezi sebou jen dobří lidé, ti, v nichž je dobré jádro. Kdo se soustředí jen na sebe, je svým vlastním zajatcem a není přátelského vztahu schopen. I když byly splněny všechny lidské předpoklady ke vzniku pravého přátelství, vždy by si lidé uvědomovali, že najdou-li dva cestu k sobě, je to dar od Boha. Platon, nejvýznamnější z řeckých filozofů, to vyjádřil slovy: "Bůh vytváří přátele; to on přivede přítele k příteli." Koneckonců je to Bůh, kdo svádí k sobě lidi se stejným souzněním duše. Přátelé často sami nevědí, proč se spřátelili a jak jejich přátelství vzniklo. Zrod tohoto vztahu je vždy obklopen čímsi tajemným. Najednou je tu. Bůh otevřel dveře v mém srdci právě tomuto člověku.

Řecký filozof Aristoteles rozeznává tři druhy přátelství: přátelství pro prospěch, z touhy nebo z dobré vůle. První dva typy jsou v zásadě egoistické a vydrží většinou jen krátký čas. Jen přátelství uzavřená z dobré vůle jsou trvanlivá a zaslouží si být označena jako přátelství; v něm je vidět, že si oba přejí totéž nebo - jak říká Aristoteles - že přátelům je vše společné. Co Aristoteles napsal o přátelství rozvádějí dále římští filozofové Cicero a Seneca. Pro ně znamená přátelství shodu ve všech svatých i světských věcech, spojenou s dobrou vůlí a náklonnosti. Podle Cicerona charakterizuje přátelství: "Idem velle atque idem nolle - totéž chtít a totéž nechtít."

Kapitola z knihy Anselma Grűna Přátelství, vydalo Karmelitánské nakladatelství 2001