O PŘEDMANŽELSKÉ SMLOUVĚ

Poslední dobou slýchám zvěsti o novém občanském zákoníku. Respektive o konkrétních změnách, které se v něm mají objevit. Nejsem právník, a tak je možné, že míchám dohromady věci, které spolu navzájem nesouvisejí. Každopádně tiskem proběhly zprávy, že snad v rámci rodičovské výchovy bude možné pohnat děti k trestní odpovědnosti za to, že neposlouchají:
„Dítě je povinno dbát svých rodičů.“
“Dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat dítě výchovnými opatřeními, jak to odpovídá jejich rozvíjejícím se schopnostem, včetně omezení sledujících ochranu morálky, zdraví a práv dítěte, jakož i práv jiných osob a veřejného pořádku. Dítě je povinno se těmto opatřením podřídit.“

Děsí mě to. Snažíme se samou podstatu lidského bytí, věci jako city, lásku, přátelství, věrnost, důvěru zohlednit v našem trestním (občanském?) řádu, napasovat do těsné krabičky, svázat jemnými kličkami paragrafů a novel. Copak to jde? Vztahy mezi mnou
a otcem, maminkou, přáteli, manželi, rodiči a dětmi nelze přece nějak právně upravit, uspořádat, jejich „řádné dodržování“ přikázat či vynutit. Láska buď je nebo není. Přátelství buď je nebo není. Respekt buď je nebo není. Anebo je něco mezi. Vše se dá získat, vydobýt či ztratit. Ale lze to změřit? Jak? Čím? A žádný právník, byť sebevíc práskaný, žádný odstavec novely trestního nebo občanského zákoníku, žádná smlouva (třebaže psaná titěrným písmem a takovým způsobem, aby se v ní nikdo nevyznal, a podepsaná pod dozorem státního notáře), nic z toho není schopno dodržování těchto mezilidských vztahů zajistit.
Dalším takovým příkladem je předmanželská smlouva. Už její samotná existence nás vrací do středověku nebo do 19. století, kdy bylo dopředu určeno, co který z nastávajících manželů do svazku přináší. Přečtěte si např. Kalibův zločin, zářný příklad toho, jak to dopadá, když ve vztahu jsou peníze, ale chybí porozumění. Opravdu od těch dob naše společnost nikam nepokročila?
Mně předmanželská smlouva připadá dost bizarní. Její uzavření vlastně vyjadřuje, že si navzájem nevěříme, že se jistíme před tím druhým, necháváme si otevřená zadní vrátka pro případ, že se něco stane, co by, kdyby...Že vlastně předpokládáme možnost rozpadu našeho vztahu za vysoce pravděpodobnou. Určuje, kdo si co do manželství přinesl, jak si potom rozdělíme majetek, když se rozvedeme, komu co připadne, kdo z něj vyjde jako vítěz a kdo oškubán jako slepice.

Na jedné webové stránce jsem si přečetl: „Především se bezhlavě nevrhat do manželství ani z něj ukvapeně neutíkat. Panuje-li mezi manželi oboustranná zodpovědnost, tolerance a vzájemná úcta, je navzdory statistikám o rozvodovosti velká pravděpodobnost, že informace o tom, jak vypořádat společný majetek, nebudou nikdy potřebovat.“
Souhlasím. Proč? Nevím, jak vy, ale já jsem si do manželství přinesl lásku. Důvěru. Pochopení. Úctu k manželce. Snahu překonat i ty nejtěžší chvíle. A vím, že to stejně přinesla i moje žena. Bohudíky.
Náš vzájemný vztah nebyl, není a nikdy nebude právně ošetřen. Naštěstí, protože by jej to velice poškodilo. Důvěra by byla narušena. Přijít o veškerý movitý či nemovitý majetek zdaleka není tak hrozné, jak by se mohlo zdát. Kolik stojí dům? Auto? Ipod? Notebook?
A kolik stojí důvěra? Láska? Věrnost? Společné chvíle? Úcta? Pochopení? Děti?
Já už to dávno vím a žádná smlouva ani paragraf to nikdy nezmění!