Očekávání

Že máme do třiceti let dobýt svět?
Ellen si to myslela. Ve svých devětadvaceti, těsně před dosažením „oficiální“ dospělosti, měla pocit, že už měla dávno vydat první román, vdát se za investičního bankéře, procestovat svět a získat doktorát. Nic z toho nesplnila, a tak se dostavila hysterie. Měla na to všechno jediný rok. Stejně jako dřela na státnice, začala tlačit i na život. Napsala první věty k sedmi románům. Zamluvila si a poté zrušila letenky na cestu kolem světa. Nashromáždila přihlášky k doktorskému studiu. Stokrát šla na rande naslepo. Políbila spoustu žab. Pak přišly třicáté narozeniny a ejhle, svět neskončil. Třicítka se ukázala být pouhým číslem, stejně jako dvacet devět. Ellen nicméně očekávala, že se něco změní.
Všichni máme nějaká očekávání. Ve třiceti budeme finančně úspěšní. Ve čtyřiceti budeme mít manžela a děti. V pětašedesáti půjdeme do důchodu. Jenže některá očekávání časem začnou být nelogická. Vytvořili jsme si je kdysi dávno, když jsme ještě neměli tušení, co se z nás vlastně stane. Definovali jsme je, aniž bychom věděli, jaký povedeme život a jaké lidi potkáme a nepotkáme. A v těchto očekáváních nás ještě za pochodu utvrzují rodiče, učitelé i společnost. Nikdo z nich nechce, abychom se cítili špatně. Jenže když jejich očekávání nedostojíme, tak se špatně cítíme.
- Co od sebe v tuto chvíli očekáváte?

(Lidé plánují, Bůh se směje, Portál 2018)