Odlišnost jako dar IV.

Gay spiritualita
Někteří autoři zabývající se tématem gayství zdůrazňují, že podstata gay zkušenosti je spirituální. Gay hledání je podobně jako spirituální poznávání cestou bez nalinkovaného postupu a mapy, kterou může mít (se všemi výhodami i nevýhodami) v životě heterosexuál. Na takové cestě vystupují spirituální témata – kdo jsem, proč tu jsem (pro jaký účel tu jsem), co má smysl, jak mám žít dobrý život apod.
Poznáváním vlastní odlišnosti se utváří jiný, často kreativní pohled na svět (i na Boha) a duše člověka ožívá. Skrze poznávání sexuální pravdy o sobě může gay vnímat i touhu po splynutí s něčím větším (věřící by dodal splynutí s Bohem). Sexuální touha může zobrazovat i spirituální potřeby, touhu po překročení každodennosti i sebe sama. Hledáním a tázáním se rozvíjí introspekce a „spirituální stavy“, jakými jsou údiv, překvapení a také vděčnost. Podobně jako se říká o psychoterapii, že je to příliš dobrá věc na to, aby tu byla jen pro duševně nemocné, coming out považuju za příliš dobrý koncept, aby musel patřit jen gayům. Coming out je proces nalézání vlastního já, potvrzení a přijetí sebe samého. Probíhá jako odpoutání od vnějškovosti a toho, „co by mělo být“, k tomu, jak věci jsou. Gay se učí vidět sám sebe nikoli očima rodičů a druhých a musí ustát napětí, pokud rodiče nejsou při tomto procesu nápomocní či chápaví. Jde o to nebýt definován něčím, někým zvenku (zvláště těmi, kterým chybí láska) a spolehnout se na vlastní zkušenost, což se může projevovat i ve spirituální rovině – důraz je kladen na přímou zkušenost, zažitou skrze mysl i tělo. Je to náročné i proto, že dítě vždy trvá na zachování obrazu dobrého rodiče a (jak trefně poznamenává psychoanalytik Donald Winnicott) radši si zvolí být ďáblem ve světě dobrého boha než být světcem ve světě zla. Obraz rodiče pro mnohé plní i duchovní autority a je velmi smutné, čemu byla v dějinách i současnosti řada gayů hledajících spirituální cestu vystavena. Lze jen doufat, že se blýská na lepší časy.
Coming out má i spirituální konotace a někdy je přirovnáván k náboženské konverzi nebo připodobňován k vyjití Izraele ze země otroctví do zaslíbené země (v angličtině je v tomto kontextu i stejné sloveso „come out“).
Cesta do zaslíbené země, k podstatě vlastní duše, začíná často v dezorientaci a hrozbě ztráty, (o)puštění starého self – člověk ztrácí sebe, aby sebe mohl najít. Gay se musí odpoutat od předpřipravené, kulturou předané identity, kterou máme v základním nastavení všichni. Musí odevzdat a odtruchlit heteroidentitu jako ztrátu. Musí se vyrovnat se strachem, co bude, opustí li ochranný prostor heterosexuální iluze poskytující útěchu z nevybočování, ale bránící autenticitě. Gay podobný mnichům vzdalujícím se světu pouští při coming outu touhu patřit do světa společnosti a naplnit společenský ideál, k němuž se váže oceňování ze všech stran. Psychoterapeut John Fortunato ve své knize Embracing the Exile upozorňuje, že „nevyoutovaný“ gay zůstává v mýtu heterokultury, že štěstí lze nalézt ve vnějším světě a zařazením se do světa. Odevzdáváním těchto tužeb může gay posílit patření do světa spirituálního. „Exil“ je místo kreativity, kde se vytváří nové způsoby jednání a vztahování se.
Dobře nastavená identita a fungující ego (ego nikoli ve smyslu sobectví, ale jako struktura psychiky umožňující dobré ukotvení v realitě) je podmínkou pro vstup do dalšího spirituálního rozvoje, kdy se člověk učí nelpění, vzdávání se svých představ nebo jiného zacházení se svými potřebami, které není nutné jen uspokojovat, ale je možné je pouštět nebo nechat proměnit. Bez silné identity jsou takové procesy nebezpečné a nelze se jim s důvěrou oddat. Duševní a duchovní růst nefunguje na principu „stále více“; není kupením nových poznatků a informací, ale očišťováním od starého nepotřebného a pouštěním částí sebe, které už na cestě nepotřebujeme.
Gayové se při coming outu potřebují opřít o lásku druhých. To otevírá velký prostor pro všechny gayům blízké a zde se může uplatnit jejich soucítění. S láskou druhých se gay může dostat k sobě samému a k lásce jako energii, která není svázána s genderem a plní srdce lidí, kteří jsou otevřeni. Výsledkem může být pozitivní sebeobraz a vděčnost za pochopení, kudy jít životem dál a co je skutečně důležité. I tady asi platí, že bolest je často prostředkem transformace. Můj oblíbený, moudrý a vtipný kardinál Tomáš Špidlík říkal, že odpovědí Boha na lidské modlitby je buď vyplnění přání modlícího, anebo dar, který je lepší než původní požadované přání.

pokračování příště

Aleš Borecký
Psycholog
www.naslouchame.com