Pán osudů

Psaní je svým způsobem úchylné. Nemyslím tím jen tak obyčejné psaní, ale psaní příběhů, protože jako autor se najednou dostávám do úplně jiné pozice, než jsem v normálním životě.

Postavy, které vymyslím, dělají přesně to, co chci já. Jsem jejich absolutním pánem, když je nechám vylít si na hlavu limonádu, tak si ji vylejí. Když je nechám pronést naprosto trapnou větu a shodit se před všemi (jejich) přáteli, tak ji pronesou. A když je nechám ..., tak to taky udělají.

Samozřejmě, musí to ctít logiku příběhu a charakter postav. Ty se někdy snaží chvilku žít i svým vlastním životem, ale já jsem v pozadí a v pravý čas zasáhnu a pošlu je tam, kam potřebuju. A že to nemá někdy logiku? A proč by to mělo mít nějakou cizí logiku, je to přece můj svět.

Někdy si pod postavou představím naprosto konkrétního člověka. Když ho mám rád, postava prožije krásný život a příběh. A když ne, vytrpí si svoje. A ještě mě hřeje, že se to ten člověk nikdy nedozví.

Jednak proto, že tyto příběhy většinou nikam neposílám a zůstávají v šuplíku.

A i kdybych je někdy náhodou vydal, stejně si může maximálně jenom něco domýšlet, protože jistotu nebude mít nikdy.

bejt blog