Pokora, první ze ctností

Moje drahá matka mi kdysi říkávala: „Ty jsi moc pyšný, můj milý Guy.“
„Já vím, mami,“ odpovídal jsem.
„To já jsem pokorná!“
„Mami, naopak, ty jsi pyšná, protože tvrdíš, jak jsi pokorná. Přitom já se hlásím k tomu, že jsem pyšný. Takže Pán bude spokojenější se mnou…“
Samozřejmě jsme se tomu oba smáli.

Pokora znamená vědět, kdo skutečně jsme. Tuto definici jsem převzal od jednoho církevního otce. Jednoduše řečeno to znamená nevytahovat se a říkat věci na rovinu. A vědět, kde je moje místo. Pokud máme nějaký dar, proč ho zapírat? Naopak bychom se měli kochat dary, kterými nás Pán obdařil. Nesmíme z nich však těžit jen pro sebe a nesmíme se jimi vychloubat. Někdo se domnívá, že největší ze všech ctností je křesťanská láska. Kdepak. Právě pokora každému umožní, aby měl rád sám sebe. Ten, kdo se nesnaží dostat ani výš, ani níž než tam, kam náleží, kdo upřímně uznává své nedostatky i své přednosti, má skutečnou schopnost milovat, protože má rád sám sebe takového, jaký doopravdy je.


(Pokora, Portál 2016)