Pokud je náš život a naše víra živá, navzájem se stále nově interpretují

Bible není román nebo detektivka, kterou můžeme odložit, protože jsme už odhalili, oč tam jde, už známe konec. Jinak čteme týž biblický text v mládí, jinak ve stáří, jinak na dovolené u moře, jinak ve vězení nebo na nemocničním lůžku. Adventní čas je velmi příhodnou dobou pro nové a hlubší čtení – jak čtení Písma, tak snahy lépe číst vlastní životní příběh a Boží působení ve světě kolem nás, říká v kázání na druhou adventní neděli Tomáš Halík.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipským:

(Bratři!) Ve všech svých modlitbách s radostí prosím za vás za všechny. Vždyť od prvního dne až do této chvíle mi pomáháte v rozšiřování evangelia. Jsem totiž přesvědčen, že ten, který ve vás (toto) dobré dílo začal, přivede ho ke konci ke dni Krista Ježíše. Ano, Bůh je mi svědkem, jak po vás po všech toužím láskou Krista Ježíše. A za to se modlím: ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu pro onen den Kristův, s plnou mírou dobrých skutků, vykonaných ve spojení s Ježíšem Kristem, k Boží chvále a slávě.

Soustřeďme se na malý úryvek z Pavlova textu, který jsme právě četli: „ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší.“

Vybavují se mi dvě myšlenky dvou světců, kteří jsou mi oba velmi blízcí, byť se v mnohém navzájem liší – nejen dobou, v níž žili, ale i svou povahou a životním příběhem:

O vztahu lásky a poznání hluboce přemýšlel učitel starověké církve, svatý Augustin, zvaný někdy „Otec Západu“, klasik latinské patristiky. Když četl v evangeliu a listech svatého Pavla výzvu k lásce k Bohu, položil si otázku: Jak mohu milovat někoho, koho neznám? Vždyť Bůh je především veliké tajemství: „Si comprehendis, non est Deus – když si o něčem myslíš, že‘s to pochopil, buď si jist, že to není Bůh,“ píše Augustin. „Snažit se pochopit, obsáhnout tajemství trojjediného Boha svým rozumem, je stejně marné jako úsilí přelévat moře malou škeblí,“ tvrdí na jiném místě – vzpomeňme na známý Rembrandtův obraz v pražském augustiniánském kostele svatého Tomáše.

Ale vzápětí se Augustinovi vynořila druhá komplementární otázka: Jak však mohu někoho opravdu znát, aniž bych ho miloval?

Bible vrhá světlo na náš život
Tyto dvě otázky, souvislost mezi láskou a poznáním, tvoří v Augustinově filosofické teologii spojitost, kterou moderní filosofie nazývá hermeneutický kruh: dvě skutečnosti se navzájem podmiňují a navzájem vykládají. Často o tom hovořím při výkladu vztahu mezi četbou Bible a naším životem: rozjímání nad Písmem vrhá světlo na náš životní příběh, objasňuje ho, nabízí klíče k jeho porozumění, ale zároveň naše rostoucí zkušenosti nám pomáhají chápat biblické texty v širších souvislostech. Proto čteme v liturgii Písmo stále znovu a jsme vybízeni ho číst po celý život.

Bible není román nebo detektivka, kterou můžeme odložit, protože jsme už odhalili, oč tam jde, už známe konec. Jinak čteme týž biblický text v mládí, jinak ve stáří, jinak na dovolené u moře, jinak ve vězení nebo na nemocničním lůžku. Pokud je náš život cesta zrání, pak každé Velikonoce a každé Vánoce jsou příležitostí objevit pro sebe z bohatství těchto svátků něco nového. Náš život a naše víra, pokud je živá, se navzájem stále nově interpretují.

Nauku církve nemůžeme reinterpretovat! namítala nedávno čtveřice konzervativních kardinálů papeži Františkovi. Ale můžeme, dokonce musíme, odpověděl jim papež s plnou autoritou prvního mezi biskupy: musíme přihlížet k měnícímu se kulturnímu a dějinnému kontextu světa, který oslovujeme, jinak budeme špatnými, nevěrohodnými a nesrozumitelnými učiteli víry.

Nemůžeme obviňovat dnešní svět z bezbožnosti, aniž bychom si položili otázku, nakolik za sekularizací, nad níž mnozí kazatelé lamentují, stojí jako hlavní příčina naše vina – totiž neschopnost církve naší doby hlásat radostnou zvěst věrohodně a srozumitelně. Nejde samozřejmě o laciné podbízení právě panující módě, nýbrž o vážnou teologickou práci, úsilí o stále hlubší porozumění Božímu slovu, ale také o láskyplné porozumění tomu, jak Boží duch působí v srdcích lidí kolem nás, v jejich otázkách a hledání.

Církev učící se
Učící církev musí být stále především církví učící se, naslouchající Duchu svatému, který nepřestává působit jak v církvi, tak za jejími hranicemi.

Mám za sebou v uplynulém týdnu přednášku a diskuse s předními mysliteli soudobého islámu v Evropě, v centru islámských studií univerzity v Oxfordu. Také jim se snažil ukázat to, o čem hovoří papež František: synodální obnova, hledání společné cesty, se nevztahuje jen na komunikaci uvnitř církve, nýbrž i na mezináboženský dialog. Právě v dnešním rozděleném světě je třeba usilovat nejen o jednotu křesťanů, nýbrž o všelidské bratrství, jak čteme v encyklice Fratelli tutti, která měla svůj původ v dialogu současného papeže s muslimy, zejména s velkým muftím káhirské mešity a univerzity al-Azhar.

Ano, je třeba spojovat lásku a poznáním, jak jsme četli v dnešním úryvku z listu svatého Pavla. Musíme růst v lásce, abych zráli ve víře, aby naše víra byla inteligentní. Inteligentní víra není totéž, co víra intelektuálů. Slovo inteligence pochází od slovesa inter-legere, číst mezi, číst mezi řádky, pozorně, hlouběji. Podobně zdůrazňuji, že pojem náboženství, religio, může být odvozován také od slovesa re-legere, číst znovu, pozorněji, hlouběji.

A adventní čas je velmi příhodnou dobou pro ono nové a hlubší čtení – jak čtení Písma, tak snahy lépe číst vlastní životní příběh a Boží působení ve světě kolem nás. Text Písma, který jsme četli, ukazuje také smysl oné inteligentní, rozumějící víry: abychom dovedli volit to lepší. Tento úryvek charakterizuje spiritualitu druhého ze světců, kteří mají mnoho co říci světu a církvi naší doby a který je také drahý papeži Františkovi: svatého Ignáce z Loyoly. Smyslem jeho slavných duchovních cvičení je právě duchovní rozlišování a volba toho lepšího, toho, co více (magis) vede k Bohu.

Nespokojit se s dodržováním pravidel
Slůvko magis (více) je klíčovým pojmem jezuitské spirituality, dává ji to, co je pro ni specifické: dynamiku, dynamiku cesty. Nespokojte se jen se zákonickým náboženstvím pouhého plnění pravidel, náboženství jakožto soustavy příkazů a zákazů. Jděte s odvahou a tvořivostí náročnější cestou, nespokojujte se s tím, že třeba už dlouho zachováváte všechna pravidla (jako ten bohatý mladík z evangelia). Hledejte vždy dále, usilujte stále víc (magis), nezastavujte se na cestě následování Krista. Ano, i to je spiritualita synodality, platí pro jednotlivce i církev jako celek.

Moji milí, snažím se brát vážně úkol, který papež František uložil nyní teologům všech kontinentů: rozvíjet teologii synodality! Promýšlejte, jak nově a hlouběji předkládat lidem této doby radostnou zvěst evangelia a zvát se na společnou cestu hledání odpovědí na výzvy naší doby.

Tomáš Halík PROBOHA