Pomlčka

Kameník dotesal nápis na pomníku, zvedl dláto a prohlásil: „Tady to máte.“
Zákazník si náhrobní kámen dlouze prohlížel. Byla na něm fotografie jeho otce a dvě data, 1916 a 2000, oddělená dvoucentimetrovou pomlčkou. Zavrtěl hlavou: „Nevím, jak to říct, ale připadá mi to trochu málo. Nejde z toho poznat, že můj otec měl dlouhý a dobrodružný život a že ho žil naplno. Chtěl bych, aby ten nápis nějak vyjádřil, že otec měl krásné dětství, spoustu sourozenců, že bydleli na venkově, měli spoustu domácích zvířat, že museli tvrdě pracovat, ale pak se radovali z bohaté úrody, že se báli krupobití nebo velkého sucha…
Pak přišla válka a otec musel narukovat. Bojoval na frontě, byl zraněný a potom uprchl z vězeňského tábora. Tehdy poznal matku…
Narodily se jim děti, které rostly a odcházely, aby si založily vlastní rodiny, vnoučata se rodila jedno za druhým…
Potom přišlo poklidné stáří. Jistě, byl také nemocný, ale pořád měl své city, miloval, prožíval nadšení, touhu, nepřestával pracovat, zažíval úzkost, obavy i radost…“
Kameník zaujatě poslouchal. Pak pokýval hlavou, zvedl kladívko a dlátko a čtyřmi přesnými údery prodloužil pomlčku mezi rokem narození a úmrtí skoro o půl centimetru.
Poté se otočil na zákazníka: „Je to takhle lepší?“

(Osvěžení pro duši, Portál 2005)