Porodila jsem kluka a holku, dnes mám dvě dcery. Máma Kateřina o přijetí transgender identity

Co znamená, když chce jít vaše dítě, které vidíte jako kluka, ve školce na karneval za princeznu? Touto otázkou začala Kateřina Jonášová pomalu rozplétat příběh, který změnil její pohled na svět, rodičovství i samu sebe.

Cesta k přijetí transgender identity jednoho z jejích dětí nebyla přímá ani snadná. Vedla přes množství nevyřčených otázek, dětských slz a tichého trápení až k porozumění, které pramení z hluboké lásky a ochoty naslouchat. Rozhovor s Kateřinou Jonášovou otevírá dveře do světa mateřské lásky, pochybností a hledání pravdy o vlastním dítěti. Její příběh není jednoduchý ani přímočarý. Nejde o jednu větu, která vše vysvětlí, ale o roky otázek, zmatku i bolesti. A také o odvahu přijmout to, co je jiné, než jsme čekali. Kateřina porodila syna a dceru. Dnes má dcery dvě.

Vzpomínáte si na moment, kdy jste si poprvé uvědomila, že váš syn je vlastně dcerou? Byla to spíš dlouhá cesta, nebo jeden konkrétní okamžik?
Nedá se to popsat jako konkrétní moment, jde spíš o sérii projevů ve vnějším světě, vlny pocitů a jejich vyjádření, hledání formulace toho, co se vlastně děje. Jde o proměnu citlivosti a schopnost rozmluvit se o věcech, o kterých se mluvit dá jen těžko a ke kterým se musíte s dítětem doslova proklestit. Takže se ptáte, co to znamená, když chce jít vaše dítě, které vidíte jako kluka, ve školce na karneval za princeznu? Co hledá v obchoďáku mezi holčičími sukýnkami? Proč si nehraje jako ostatní děti? Proč si vůbec nehraje s kluky? Proč nesnáší fotbal, zbraně, auta, hlučné zvuky, konflikt, soutěžení? Proč má každou noc noční můry? Proč pořád pláče a říká, že neví proč? Proč nechce chodit do školy? Co se to děje?

Co se ve vás jako v matce odehrávalo? Byl tam smutek ze „ztráty syna“, nebo spíš radost z toho, že vaše dítě konečně našlo samo sebe?
Cítila jsem kombinaci smutku a radosti, ale radost samozřejmě zvítězila. V našem případě se jednalo opravdu o výrazné zlepšení psychického stavu našeho dítěte hned potom, co jsme začali mluvit o možnosti změny genderu. Ale jako matka přiznávám, že jsem se svého sladkého chlapečka nevzdávala úplně s lehkým srdcem a v noci brečela do polštáře, to je jasné. Ale moje dítě je naživu, je z něj zdravá, milující, úžasná žena, která dělá život všem kolem sebe hezčím. Nemám si na co stěžovat.

Říkáte, že teď máte dvě dcery. Jak se vlastně mění rodinná dynamika, když se v průběhu let promění pohlaví jednoho z dětí?
Je to zajímavý proces, musíte si zvyknout na řadu změn a na některé samozřejmě reagujete nepromyšleně, instinktivně. V naší rodině, a tím myslím celou širokou rodinu, má naštěstí vždycky hlavní slovo láska a bylo tomu tak i v tomhle případě. Když jsme začali Emmu oslovovat v ženském rodě, rozvolnil se mluvnický rod i v našich domácích rozhovorech a můj muž občas i o sobě mluvil jako o ženě – „byla jsem tam“. A to je zvláštně osvobozující, když zjistíte, že tyhle kategorie jsou sice důležité, ale ne nejdůležitější. Duše podle mého nemá pohlaví.

Co bylo nejtěžší, přijmout to sama, vysvětlit to okolí, nebo ochránit dítě před předsudky zvenčí?
Nejtěžší bylo se vyrovnat se strachem. Strach z vybočení z normy, ze zajetých zvyklostí je docela zrádný. Má řadu odstínů a vy musíte doslova překopat všechny představy, které máte o sobě, o rodině, o společnosti.

Přestanete uvažovat binárně, bipolárně, trochu se oddělíte od ostatních, řešíte úplně jiné věci než školní a sportovní úspěchy, pubertu, první lásky. Ale to jsou vlastně jen technikálie. Hlavně že jsme spolu. Jak jsem už říkala, máme štěstí na skvělou rodinu a skvělé přátele. Na žádné konkrétní konflikty jsme nenarazili. A za to jim všem moc děkuju.

Jak probíhal úplně první rozhovor na toto téma mezi vámi dvěma? Bylo to za zavřenými dveřmi, nebo u večeře? A co jste si řekly?
První rozhovory nebyly ani rozhovory, spíš ujištění. Když měla velké propady ještě v době, kdy se hledala, vždycky jsem jí říkala, že všechno je možné a že všechno můžeme vyřešit.

Často se mluví o coming outu dítěte, ale jaký je coming out rodiče? Jaké bylo začít říkat přátelům, rodině, možná kolegům: „Mám dvě dcery.“
Jakmile bylo jasné, že Emma je Emma a že je to krok směrem k její životní spokojenosti, už nebylo co řešit. Byla jsem v tomhle poměrně pevná a nikomu zvnějšku jsem svým vnitřním nastavením nedala šanci tuhle situaci nějak zpochybňovat. Prostě to tak je a je to v pořádku. Ale to neznamená, že by se u nás nevedly hovory, jak co komunikovat.

Co vlastně obnáší změna pohlaví, co se týká vzhledu, ale i dokladů a celkové změny totožnosti?

Musíte absolvovat předepsaná vyšetření u psychologů a sexuologů, podstoupit hormonální terapii, nějakou dobu žít v nové identitě (Real Life test). Podle preferencí měníte jméno a příjmení na neutrální tvar, který po tranzici můžete změnit na tvar odpovídající vašemu genderu. S těmito změnami souvisí i změna dokladů.

Co byste si bývala přála vědět o transgender tématu dřív, než jste toto téma začala na vlastní kůži prožívat?
Já jsem se o transgenderu v rámci mé profese novinářky dozvěděla ještě předtím, než se mi narodily děti. A když se u Emmy začaly projevovat touhy být holčičkou, říkala jsem si: „Cokoli, ale hlavně ne trans!“ Vážně jsem se o ni bála – hlavně reakcí okolí, toho, že ji svět zničí. Takže bych si tehdy přála vědět, že translidé nejsou na pokraji společnosti, že žijí krásné, naplněné životy, že jsou to osobnosti s velkým darem. A takových lidí jsem v rámci Emminy tranzice potkala celou řadu.

Jaké reakce vás překvapily, ať už pozitivně, nebo negativně?
Překvapila mě úplně přirozeně laskavá reakce dětí ve škole, kam Emma chodila a kde proběhl v její osmé třídě veřejný coming out před celou školou. Děti tu informaci vyslechly a ten největší kápo školy se přede všemi zeptal: „Takže ti teď už máme říkat Emmo?“ A Emma řekla: „Jo.“ A bylo to. Děti se pak samozřejmě ptaly na detaily, ale to prvotní přijetí proběhlo takhle hladce. Měla jsem pocit, že se všem ulevilo, že je konečně řečeno to, co všichni cítili.

Říkáte, že chcete své dceři zajistit co nejveselejší dospívání. Co konkrétně pro to děláte? A co podle vás dělá radostný život trans dítěte jiným než u cis dětí?
Zní to jako klišé, ale receptem je ještě větší porce lásky. Domov jako útočiště, kde je vždycky prostor pro rozhovory, pro společné pití kafe na terase, pro objetí. To platí pro všechny teenagery. Pak jsem si přála, aby se pohybovala v tolerantním prostředí i venku. Proto jsme ji vzali v šesté třídě do domácího vzdělávání, protože nezvládala přechod z malé venkovské školy do velké městské.

A já měla rok na to, abychom spolu s dalšími rodiči založili školu, která bude schopná vzdělávat jemněji. A to se podařilo, Emma tam nastoupila do sedmé třídy. Emma měla naštěstí vždycky umělecké sklony a od 15 let studuje umělecké školy, kde je výskyt LGBTQ+ lidí vyšší a studenti nemají předsudky. Takže i ve škole je milovaná a její talenty jsou podporovány. Má navíc velký dar v tom, že je činorodá a realizuje se v tvorbě, neutápí se v sebezpytování. V tom ji maximálně podporujeme. A taky ji vedeme k tomu, že transgender je jen jedna slupka její identity, že je mnohem víc.

Proměnil se nějak váš pohled na ženskost a mužskost, když jste tímhle procesem prošla jako matka?
Ano, vždycky jsem s těmi kategoriemi měla potíž. Už jako malá jsem nechápala, že něco je holčičí a něco klučičí záležitost. Vyrůstala jsem s dvěma bratry a sama mám hodně mužských vlastností. Ženství a mužství mě zajímají, ale nejsou to krabice, do kterých bych se nechala zavřít. Po zkušenosti s Emmou a dalšími translidmi už vůbec ne.

Co vám tahle zkušenost přinesla do života jako ženě, jako dramaturgyni, jako člověku?
Jakmile se společnost a mocní začnou o tahle témata otírat, zbystřím. To se děje teď. Jsem napjatá jako struna a doufám, že ta americká demagogie, pokrytecké pánbíčkářství, odporný machismus nedorazí i sem. A pokud ano, budu mezi těmi, kdo budou křičet. Lidskost je to, co nás zachrání, ne ego, prachy, cenzura a posilování stereotypů. To nás dovedlo sem, do stavu, kdy se bojíte o to, zda lidé tyhle postupy vůbec přežijí. Přála bych Trumpovi a Muskovi a podobným, aby strávili jeden jediný den v mé kůži, v mé rodině. Zažili by s našimi dcerami tolik lásky a tolik radosti, tolik smíchu a tance, že by jim to snad sundalo klapky z očí.

Myslíte, že česká společnost je na takové příběhy připravená? A jakou roli v tom mají podle vás média nebo divadlo, kterému se věnujete?
Česká společnost je jedna z nejotevřenějších na světě. Doufám, že to tak zůstane. Média mají nyní problém se zkratkovostí a dezinformacemi. Není to vhodný prostor pro opravdovou debatu, tam je potřeba opatrnost. Divadlo je svobodnější, má sílu předat obrazy a emoce a způsobuje kolektivní zážitek. V divadle na to nikdy nejste sám nebo sama. Proto jsem opustila novinařinu a věnuji svůj čas divadlu.

Co byste poradila rodičům, kteří teď možná cítí, že jejich dítě není ve své kůži, ale bojí se to pojmenovat?
Aby se snažili opravdu vidět své dítě, a ne své představy o něm.

Jaké otázky jste si kladla sama sobě? Třeba jestli jste něco neudělala „špatně“ nebo jestli to někde v minulosti nešlo poznat dřív?
Já jsem věděla, že pokud je Emma opravdu trans, musíme všechny kroky začít podnikat co nejdříve, aby neproběhla mužská puberta a testosteron jí nezkomplikoval život. A Emminy objektivní výsledky, endokrinologie, psychiatrie, sexuologie, říkaly, že je to tak, jak to cítíme. Takže Emmě nenarostly vousy, ohryzek, nezhrubl jí hlas. Pokud to nevíte, nepoznáte, že se nenarodila jako žena. A za to mi často děkuje.

V jednom rozhovoru jste zmínila, že vaše rodina funguje jako cirkus. Jak jste to myslela? A pomáhá vám tenhle humor zvládat věci, které jinak mohou být dost těžké?
Jsme spolu s mužem 25 let a nejsme manželé. Obě dcery chodily do svobodných škol a jsou z nich zodpovědní lidé. Nejsme zaměstnaní, naše práce je naše vášeň. Nehromadíme, a přesto jsme neuvěřitelně bohatí. Žijeme ve dvou národních parcích, v nejkrásnějších místech Česka. Chováme včely, náš dům je plný medu.

Když se na své dcery podívám, vidím fantastickou představivost, kterou má život. A jsem pyšná.

Jezdíme po Evropě v našem starém bydlícím Volkswagenu, máme jedny velké nekonečné prázdniny. Náš životní styl je cirkus, hraje všemi barvami a přitahuje krásné lidi. Kromě toho, můj muž je klaun od narození, umí žonglovat, jezdit na jednokolce, chodit po rukou i po slackline, Emma nyní studuje na klaunku, Api chodí do cirkusové školy, chodí po laně. A já můžu dávat dramaturgické připomínky a sedět v pokladně. Když bude potřeba, můžeme si otevřít pouliční rodinný cirkus kdekoli na světě.

Vaše dcery mají každá jiné příjmení, že?

Ano, s mužem jsme se dohodli, že když se nám narodí dcera, bude se jmenovat po mně, a když syn, bude se jmenovat po něm.

Jakou roli v tom celém sehrála vaše druhá dcera. Jak ona vnímala proměnu svého sourozence?
Apolenka je silná osobnost a s Emmou se mají moc rády. Jsou každá jiná, ale drží při sobě. Kdyby si někdo něco k Emmě dovolil, myslím, že by se musel nejdřív poprat s tou malou dračicí. Ale určitě to na ní mělo vliv, mít za sourozence takovou výjimečnou osobnost je náročné. Api je stejně výjimečná a já doufám, že jí to dáváme dostatečně najevo.

Co byste si přála, aby si společnost konečně přestala myslet o trans lidech? A co si naopak přejete, aby se o nich začalo říkat nahlas?
Že jsou pro společnost darem, ukazují, že nic není černobílé, pozdvihují naši přízemnost. Proto byly v různých kulturách uctíváni. A rozhodně to není jen nějaký rozmar. Představte si, že byste si ke všem problémům, které máte, přidali ještě tenhle. To prostě není žádná hra.

Proměnila nějak vaše osobní zkušenost se změnou pohlaví vašeho dítěte i váš pohled na to, jaké příběhy chcete vyprávět v divadle nebo psaní? Máte teď silnější potřebu dávat prostor tématům identity, přijetí nebo jinakosti?
Měla jsem možnost napsat divadelní adaptaci Dánské dívky, před 6 lety jsme měli premiéru v Divadle Na Fidlovačce. Myslela jsem si, že vydržíme hrát jednu sezónu a budeme rádi. Hrajeme pořád, pořád je vyprodáno a pořád předáváme stejné poselství, toleranci k životu ve všech jeho barvách. Díky Danielu Krejčíkovi, Jiřímu Kornovi, Petře Horváthové a dalším se nám to daří. A to je moje téma i v současnosti. Samozřejmě mám díky své zkušenosti blíž k tématům identity a zajímá mě to, ale zároveň mám úctu ke každému příběhu, který má sílu být vyprávěn.

A otázka na závěr, když se dnes podíváte na své dvě dcery, co vidíte?
Vidím fantastickou představivost, kterou má život. A jsem pyšná.

Martina Malá flowee