Příběh fotografií

Včera jsem se probíral starými rodinnými fotkami z pozůstalosti po otci. Byly jich plné tři krabice a potřeboval jsem je silně zredukovat. Bál jsem se toho, protože jsem byl přesvědčený, že vyhazovat fotky bude podobné, jako mazat si v mozku vzpomínky. Nebylo. Procházel jsem jednu starou fotku za druhou a zjišťoval, že drtivou většinu lidí na nich vůbec neznám, neznám situace, ve kterých byly pořízeny a tedy ani důvod, proč by měly být dále skladovány. Hromádka fotek určených k likvidaci byla nakonec trojnásobná proti té, na kterou jsem kladl fotografie s pro mě známým a důležitým kontextem. Za necelou hodinu bylo dílo dokonáno. Spokojeně jsem se protáhl a v pomyslném seznamu domácích úkolů jsem odškrtl další položku. Nevím, jaký letopočet se bude psát, až jednou tuhle hromádku budou po mně přebírat moji potomci. Nemám iluze, že si z ní nechají víc než dvě, tři fotografie. Víc pro ně nebude smysluplné skladovat. A nebude to škoda. S našimi podobami se pomalu vytratí i náš příběh. Zůstaneme pouhými anonymními tvářemi vydávajícími svědectví maximálně tak o módě naší současnosti. A to ještě velmi zkresleně. Náš celý příběh zůstal jenom v Boží paměti.

(Bedřich Jetelina)