Přijmi své nedostatky

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století navrhl průkopnický psycholog Alfred Adler teorii kompenzace. Adler tvrdil, že domnělé nedostatky jsou ve skutečnosti často skrytými výhodami, protože nás nutí rozvíjet postoje a schopnosti, které bychom jinak neobjevili. Když tyto své nedostatky kompenzujeme, projeví se naše největší nadání.
Sedmdesát procent studentů umění, které Adler studoval, trpělo zrakovými anomáliemi. Všiml si, že někteří z největších skladatelů v dějinách, mezi nimi Mozart a Beethoven, měli degenerativní změny sluchu. Uvedl řadu příkladů dalších lidí, kteří slabiny využili k objevení svých nových silných stránek. Adler dospěl k závěru, že domnělé handicapy, jako jsou vrozené vady, tělesná onemocnění či chudoba, mohou být odrazovým můstkem k úspěchu. Přitom úspěchu nebývá dosaženo navzdory těmto zdánlivým nedostatkům, ale právě díky nim.
V rámci jedné studie byl prováděn průzkum mezi majiteli malých podniků. Pětatřicet procent z nich do dotazníku uvedlo, že jsou dyslektici. Toto znevýhodnění je jako podnikatele donutilo rozvíjet jiné dovednosti. Čtení pro ně bylo velmi obtížné, proto se někteří z nich stali zdatnými v ústní komunikaci. Jiní se naučili využívat své dobře rozvinuté sociální dovednosti, aby kompenzovali problémy, jimž čelili ve škole. A všichni si vypěstovali skvělou pracovní morálku. Kdyby jim nedělalo problémy čtení, tyto dovednosti by možná zůstaly nevyužity.
Pokud se naučíme využívat své největší nedostatky, mohou se proměnit v naše největší výhody. To je dostatečný důvod, proč Bohu děkovat za své domnělé nedostatky a výzvy.