Proč nás politici vodí za nos? Protože to od nich vyžadujeme

Strany a hnutí napříč politickým spektrem se čím dál častěji předhánějí v tom, kdo nám dokáže slíbit zářnější a slibnější budoucnost. Je realita tak prostá, nebo nám jen věší bulíky na nos?

Článek
Každý z nás se s tímto fenoménem setkává pravidelně. Volební letáčky v naších poštovních schránkách lákají na vysoké důchody, vyšší platy učitelů, hasičů či kuchařek a uklízeček, podporu mladých rodin či nízké daně a zefektivnění státu. Politici se v televizních debatách a na tiskových konferencích předhání v tom, komu a jak moc by usnadnili život a ubezpečují, že jsou to právě oni, kdo mají ten pravý recept na nikdy nekončící prosperitu našeho státu a blahobyt jeho občanů.

Co však letáčky, billboardy i řečnická vystoupení jednotlivých politiků postrádají, jsou konkrétní kroky, které by chtěli naši volení zástupci provést k zabezpečení naší růžové budoucnosti. Stejně jako informace, jak by se tyto slibované změny dotkly státního rozpočtu a tím pádem i nás, prostých občanů a jejich voličů. Jako kdyby se politici rozhodli, že je zbytečné nás zatěžovat takovými nepodstatnými či složitými podrobnostmi.

Recept na blahobyt, který nikdo neviděl
Můžeme si tak všímat silných propagandistických vyjádření s údernými, ale nic neříkající hesly, ať už se jedná o pravicovou či levicovou stranu naší politické scény. Vyšší důchody! Nižší daně a odvody! Přidáme učitelům! Zeštíhlíme stát! Docela by mne zajímalo, proč se například moderátoři ve studiu častěji neptají daných politiků: „A jak konkrétně si představujete takové zeštíhlení státu? Jaké konkrétní kroky provedete? Jak vysoké výdaje si vyžádá navýšení platů (ne)pedagogických pracovníků či hasičů? Kde hodláte vzít prostředky nezbytné k jejich pokrytí?“

Když už někdo vezme odvahu se zeptat, politici se začnou kroutit, mlžit, odvádět řeč bokem. Znáte to, řeči jako provedeme analýzu, budeme lépe a efektivněji vybírat daně, projednáme změny v zákonech… Až člověk pojme podezření, že nikdo z nich vlastně nemá nejmenší tušení, jak této proklamované zářné budoucnosti a blahobytu dosáhnout. Případně vědí (což je horší), ale nechtějí si sdělováním nepříjemné pravdy uškodit ve volebních preferencích. Realitou totiž je, že za vše se musí zaplatit.

Předvolební sliby nabraly jiný SMER
Že za vše se musí zaplatit, pochopili i naší východní sousedé. Levicová strana SMER šla do voleb s důrazem na silný sociální stát - 13. důchod, zvýšení valorizace důchodů nad rámec inflace, podpora porodnosti, boj se zdražováním pomocí silné státní regulace trhu, podpora nízkopříjmových skupin… Na tom není nic špatného. Levicová politika s důrazem na sociální stát a regulace je také legitimní a má rozhodně potenciál oslovit větší počet voličů, což se také vyplnilo, když SMER vyhrál parlamentní volby v roce 2023.

Problém nastal v momentě, kdy bylo nutné najít prostředky ve státním rozpočtu. Slovensko hospodaří v letošním roce se schodkem téměř 200 miliard korun, a v prvním čtvrtletí se dokonce nejrychleji z celé EU zadlužovalo k poměru k HDP. Ke cti slovenské vlády slouží, že tuto situaci se rozhodlo řešit a zavedlo významné zvýšení daní - zvýšilo základní sazbu DPH z 20 % na 23 % a zavedlo novou daň z finančních transakcí pro firmy a živnostníky. Vzhledem k tomu, že platí pravidlo, že všechny náklady nakonec zaplatí koncový zákazník, protože firmy si rozhodně marže krátit nebudou, běžný slovenský občan si tak díky tomuto konsolidačnímu balíčku připlatí více za nákup zboží i služeb. O tom se ale v předvolebních letáčcích a na billboardech volič nedozvěděl. Zcela logicky. Protože zavedení těchto opatření způsobilo solidní naštvání voličů SMERu a propad jeho volebních preferencí.

Realita? Děkuji, ale já raději pohádku
A zde se dostáváme k jádru bujícího populismu nalevo i napravo - lidé nechtějí slyšet reálné zhodnocení situace, protože ta jim říká nepříjemnou pravdu – že se budou muset na řešení sami podílet. Na jedné straně třeba většími daněmi nebo akceptováním vyšších cen nebo na straně druhé nižšími příjmy ze sociálního státu či omezením některých služeb.

My voliči jsme totiž díky dlouhodobému vystavení populismu jako děti. Myslíte, že by se dětem líbila pohádka o tom, že princ porazí draka, ale že toto vítězství je vykoupeno zmasakrováním celé armády, těžkými popáleninami princezny a ztrátou končetin prince? Nemyslím si. Děti by raději viděli udatného prince, který si to na férovku rozdá s drakem, slavně zvítězí a se sličnou princeznou v náručí odcválá na bílém koni vstříc zapadajícímu slunci.

Stejně tak i volič nechce slyšet nepříjemný popis reality. Jak by na vás zapůsobilo, kdybyste pročítali letáček politické strany, která by v něm slibovala, že zvýší důchody a platy (ne)pedagogických pracovníků o 5000 Kč, což ale bude znamenat o 150 miliard vyšší výdaje, na které si vybere prostředky navýšením daní a odvodů? Volili byste takovou stranu? Nebo byste to raději hodili straně, která by vás ubezpečovala, že realita je růžová, peněz je dostatek a není žádný problém přidat klidně všem?

Populismus se vždy střetne s realitou, ale odskáčeme to my
Na populistických slibech je možné vybudovat velmi slušná volební čísla a tudíž i slibnou politickou kariéru. Dokonce lze s tímto populismem i nějakou dobu vládnout. Problémem je, že stejně jako dříve či později vyrosteme z pohádek, obdobně i populismus dříve či později dospěje do tvrdého střetu s realitou. Čím později, tím hůře především pro nás. Protože jak se říká - zadarmo ani kuře nehrabe a nakonec stejně někdo bude muset zatáhnout účet. A nemyslete, že to budou politici. Náklady totiž vždy platí vždy až ten na konci řetězce - v tomto případě my.

Co tedy dělat? Možná by pro začátek stačilo vyžadovat od našich reprezentantů napříč politickým spektrem méně pohádek o zářné a bezpracné budoucnosti a raději chtít reálný popis věcí. Protože populismus nám dává jen to, co sami chceme – bezbřehý optimismus s klapkami na očích.

Tomáš Prop Seznam Médium