Radost musí být víc než pocit

Byla jsem i se svou rodinou několik let misionářkou v Kyrgyzstánu. Naše periodická nucená dovolená v Americe byla vždycky nabitá prací, a tudíž velmi vysilující. Museli jsme až příliš často balit, zároveň jsme se snažili, aby se z toho naše děti nezbláznily. Také jsme museli říkat stejné věci už po sto padesáté lidem, které jsme neměli nikdy více spatřit. Jedno léto, které mám teď na mysli, bylo obzvlášť náročné.
Požádali mě, abych promluvila na jedné ženské skupině v místní církvi, která nás podporovala. Byli to moc milí lidé. Všichni se zajímali o mou práci v USA a o můj duchovní život. Mnozí si mysleli, jak vítězný můj duchovní život je – koneckonců, byla jsem misionářka. Hovořila jsem o zápasech, jaké křesťané v Kyrgyzstánu vedou a o všech potížích spojených s naší prací. Po mé přednášce si všichni stoupli do kruhu a dávali mi zpětnou vazbu. Ti dobří lidé zas a znovu mluvili o radosti – jak radostná jsem jim já sama připadala, jak radostné pro ně bylo mě poslouchat.
Radostná? Tak jsem se tedy rozhodně necítila. Často jsem netrpělivá, nespokojená a kritizuji druhé. Vůbec jsem si v tu chvíli neuvědomovala, že bych v sobě měla nějakou radost. Moje první reakce (kterou jsem si ale nechala pro sebe) byla: „Tyhle ženy ničemu nerozumí a prostě mi ze zdvořilosti lžou.“
Ale pak mi došlo něco, co mě úplně ohromilo: možná, že mají pravdu a já ji nemám. Možná, že opravdu viděly radost, ne ve mně, ale radost, která k nim přišla skrze mne. Možná Bůh mým prostřednictvím konal své dílo, a to způsobem, kterého si byli ostatní více vědomi než já sama. Pokud to tak bylo, pak tito lidé viděli radost Boží, a ne mou!
Radost pak musí být něco víc než jen pocit, protože já jsem si žádný pocit radosti neuvědomovala.

(Šťavnatá chuť všednosti, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2018)