Rozhovor, co se nedal přeslechnout.

Krásné páteční ráno, přátelé… někdy zaslechnu rozhovor, který se nedá přeslechnout…
„Nesnáším lidi, co nechtějí mít děti, hlavně ty ženský!“
hulákala dostatečně hlasitě jedna paní v letech (fakt) na autobusové zastávce. „Představ si, že ta zmalovaná čůza ze třetího mi to řekla na schodech! Chápeš to?“
Chápu... dítě je závazek a běh na dlouhou trať... ne panenka na hraní... a když už je na světě, nedá se vrátit ani reklamovat.
Takže svobodné rozhodnutí respektuji. A hlavně – mám pár bezdětných přátel, kteří děti milují... jen prostě měli důvod je nemít.
Děti mají ale jednu úžasnou vlastnost... jsou bezelstné... nevinné... a neuvěřitelně upřímné. Ptají se na věci, které by dospělého ani nenapadly... a komentují svět způsobem, který vás buď rozesměje…
nebo úplně odzbrojí.
„Proč je ten pán tak ošklivej?“
„Já do školy nepůjdu – zůstanu doma v důchodu s dědou!“
„A babičko, mamka říkala, že prrrrrdeeeeelllll se neříká.“
„A maminko, dýchat můžu?“ (po palbě příkazů a zákazů)
Žádná ironie... žádný kalkul... žádný zadní úmysl... jen čistý pohled na svět.
A pak přijde… svět... začnou se nabalovat vrstvy. Učení... povinnosti... zkušenosti... starosti... názory... očekávání... strachy.
A věty typu: „to se nedělá“, „to nejde“, „to by se nemělo“.
Ne že by to bylo špatně... bez toho by to asi nešlo... ale někde po cestě se ta dětská lehkost ztiší... nezmizí... jen se schová. Místo otázek přichází odpovědi... místo zvědavosti opatrnost... místo smíchu rozvaha. A my tomu říkáme dospělost.
Jenže… občas stačí maličkost... dětská otázka... nečekaná poznámka... bezprostřední smích.
A najednou se něco pohne... jakoby se ta malá dětská duše na chvilku ozvala: „Hele… nezapomněl jsi na mě?“
Možná právě proto nás děti tak baví... ne proto, že by byly dokonalé... ale proto, že nám připomínají, jací jsme byli… a jací někde hluboko pořád jsme... pod těmi vrstvami.
A možná je úplně v pořádku si je občas odložit... aspoň na chvíli... a dívat se na svět trochu jednodušeji... trochu laskavěji... trochu zvědavě.
Protože svět s dětskou duší je možná míň složitý... a rozhodně o kus lehčí.
Tak s úsměvem, otevřenýma očima a dovolením si občas být „jen tak“, plnou parou do nového dne… a nezapomeňte srovnat čakry a hoďte se do Zenu … klidně dětským způsobem... vždyť je přece pátek.
„Jedině děti vědí co hledají.“ — Antoine de Saint-Exupéry