Rybičky

Když mi bylo jedenáct, dovolili mi mít doma takové malinkaté akvárium se třemi rybičkami. Na víc nebyly peníze a stejně prý u ničeho dlouho nevydržím, jak mi neustále zdůrazňovala moje babička, která mě vychovávala, podporovaná mojí matkou, která mě babičce do výchovy svěřila.
Vydržel jsem to dva roky. Ovšem větší zásluhu na tom měly ty rybička, protože žily v podmínkách vskutku spartanských. Žádný filtr, žádné vzduchování, žádné osvětlení, žádné topné tělísko – a to vše umístěno v domku, kde se topilo v kamnech a kde v zimě byla ráno teplota kolem deseti stupňů. Podle všech akvaristických příruček tam žádná rybička neměla přežít víc než dva týdny. Po dvou letech, když statečně zemřela poslední, šlo akvárium na půdu.
Proč? Protože babička a matka řekly, že se jasně ukázalo, že u ničeho nevydržím a ať se podívám, jak to dopadlo. Mé argumenty o vhodných podmínkách pro chov nikdo neposlouchal.
Po více než dvaceti letech jsem si konečně splnil sen a pořídil si akvárium znovu. Ryby mají všechny podmínky – světlo, teplo, dostatek vzduchu, optimální krmení – a dneska ráno jsem našel tři mrtvé. Propukla nějaká epidemie – rybičky jsou obsypané bílou vyrážkou, neónkám opadávají ploutvičky. Nic nepomáhá léčba – podle všeho do tří dnů bude po smrti poslední rybička. Totální katastrofa.
Neustále do akvária koukám, a kdyby to šlo, za ryby bych i dýchal.
Babička je už po smrti a matka žije skoro dvě stě kilometrů daleko, a tak mi už alespoň nikdo neklade za vinu, že rybičky onemocněly proto, že u ničeho nevydržím.
I když nevím... matka má zítra přijet na návštěvu.
bjt