Samota je dobrovolná, osamělost vnucená: Jak využít čas pro sebe k rozhovoru s vlastní myslí?

Být sám neznamená být osamělý, mnohdy právě naopak. Co nám může přinést čas strávený o samotě a jak ho co nejlépe využít k tichému rozhovoru s vlastní myslí?

Samota není jen jedna. V různých obdobích mého života měla různé podoby a také různou cenu. Když jsem po maturitě odjela studovat do Prahy a o víkendech někdy zůstávala na vyprázdněné, ztichlé koleji, dala bych cokoli za to, abych se samoty zbavila. O deset let později jsem zažila opačný extrém: S malými dcerami jsem nebyla sama ani minutu, i na záchodě jsem musela nechávat otevřené dveře a sedm minut o samotě ve sprše mělo příchuť pohádkového luxusu.

V době covidu jsem začala pracovat z domova a už to tak zůstalo, ale když sedím u počítače, je to spíš taková polosamota, do které každou chvíli vstupují kolegové, přátelé i cizí lidé prostřednictvím mailů, zpráv na WhatsAppu i sociálních sítí. Dokud jsem nezažila nedostupnost samoty, nevyhledávala jsem ji, byla pro mě synonymem životního neúspěchu a hrozivou představou, jak bych mohla „dopadnout“. Až poté jsem pochopila, že samota je pro mě prostorem ke zklidnění myšlenek, pojmenování vlastních emocí, ale i prostorem svobody, v němž nemusím hrát žádné role.

A konečně jsem se naučila rozlišovat mezi samotou a osamělostí.

Sami neznamená osamělí
Ten základní rozdíl je zřejmý: Samota je dobrovolná, osamělost je vnucená. Samota je trávení času ve své vlastní společnosti, osamělost je emoce, kterou můžeme zažívat i v místnosti plné lidí. A to není jediné, čím se liší. „Osamělost se většinou neobjevuje sama o sobě, provázejí ji další negativní okolnosti,“ říká Thuy-vy Thi Nguyen, sociální psycholožka ze Solitude Lab na univerzitě v britském Durhamu. Těmi mohou být například zdravotní problémy, duševní onemocnění, potíže s navazováním vztahů, v mladším věku i šikana.

„Osamělost je vlastně projevem nespokojenosti s kvalitou vašich mezilidských vztahů,“ dodává Thuy-vy Thi Nguyen.

V posledních letech, zejména po covidové pandemii, se hovoří o epidemii osamělosti, o tom, že osamělost přináší stejná zdravotní rizika jako vykouření patnácti cigaret denně. Vycházejí varovné články o tom, že přibývá single domácností (v Česku jich před dvěma lety bylo čtyři a půl milionu) a samota - v těchto výzkumech zaměňovaná s osamělostí - získává negativní stigma čehosi truchlivého, patologického a navýsost nežádoucího.

Lidé nechtějí, aby si o nich ostatní mysleli, že jsou osamělí. A dokonce si kvůli tomu upírají nejrůznější příjemné zážitky. Ve svém výzkumu to prokázala psycholožka Rebecca Ratner. V rámci svých experimentů nejprve vyzvala skupinu dobrovolníků, aby odhadli, jak si užijí návštěvu kina nebo galerie o samotě nebo ve společnosti přátel. Účastníci pokusu téměř jednomyslně předpokládali, že s přáteli bude zážitek lepší, a sami byli překvapeni, když se ukázalo, že při návštěvě kina nebo galerie sólo se bavili mnohem víc, než očekávali. „Lidé velmi často někam nejdou jenom proto, že nemají s kým, a připravují se tak o mnoho zážitků,“ konstatuje Rebecca Ratner. Hlavním důvodem je podle ní strach, že budou navenek vypadat jako podivíni bez přátel. Výzkum zároveň ukázal, že tato obava je zcela neopodstatněná: Když byli respondenti dotázáni, co si myslí o neznámých solitérních návštěvnících kina nebo galerie, žádné podobně příkré soudy nezazněly.

Ztišené emoce, zostřená mysl
Trávit čas ve společnosti jiných lidí znamená výdej mentální energie, dokonce i když je nám to příjemné. O samotě můžeme znovu načerpat síly, ztlumit rozbouřené emoce, v tichém rozhovoru se sebou se vrátit ke svým hodnotám, utřídit si myšlenky a najít vlastní postoj k probíraným tématům. „O samotě dokážeme lépe pojmenovávat, co si myslíme a v co věříme, nezávisle na názorech ostatních,“ říká Larry Rosen, autor knihy The Distracted Mind.

Samota dává prostor našemu skutečnému já, které se nestydí, nebojí se odsudků okolí a nemusí sbírat odvahu, když chce promluvit. Můžeme si v ní svobodně dopřávat denní snění, a tak není divu, že čas strávený o samotě je spojený se zvýšenou kreativitou a zostřenou schopností řešit problémy. Ovšemže s podmínkou, že do své samoty nenecháme mluvit překřikující se hlasy sociálních sítí. „Aby mysl mohla začít takto pracovat, potřebuje se dostat do základního módu, kdy ji nenutíme neustále přeskakovat od jednoho úkolu k druhému,“ říká Larry Rosen. Thuy-vy Thi Nguyen dodává, že čas o samotě může být příznivý i pro naše vztahy: „Samota je přirozenou součástí sociálního života člověka, jen nejsme zvyklí o ní takto přemýšlet.“ Lidé, kteří samotu občas dobrovolně vyhledávají, podle ní mají vztahy dokonce hlubší a kvalitnější.

Za dveřmi vlastního pokoje
Obecně se soudí, že samotu vyhledávají spíše introverti, ale podle výzkumů Thuy-vy Thi Nguyen může z času stráveného se sebou samým profitovat kdokoli, bez ohledu na osobnostní orientaci. Naše potřeba samoty se podle ní nicméně významně mění nejen člověk od člověka, ale i v průběhu života u každého z nás. V dospívání a raném mládí se jí spíše vyhýbáme, jsme obrácení ke světu, sbíráme zkušenosti, poznáváme nové lidi, s postupujícím věkem se více obracíme k sebereflexi, už lépe umíme být sami se sebou, učíme se ze samoty čerpat. Podle Carla Gustava Junga tento obrat přichází po čtyřicátém roce života, kdy už není třeba tolik nabírat nové zkušenosti, a spíše nastává čas na jejich zhodnocení (což samozřejmě neznamená, že mladší lidé profi tovat ze samoty nemohou).

Druhá věc je, jak je nám samota v různých obdobích života dostupná. Že jsou v tomto směru ženy znevýhodněny, vědí zejména matky, které zažily tříletou (nebo i delší) rodičovskou dovolenou. Na dlouhé období se ocitají v sociální izolaci a mohou prožívat hlubokou osamělost, zároveň ale po tu dobu nikdy neprofitují ze svobody a nezávislosti, které dává samota. Situaci žen velmi přesně popsala Virginia Woolf ve své téměř sto let staré legendární eseji Vlastní pokoj: „Žena musí mít peníze a vlastní pokoj, pokud chce psát beletrii.“ Toto prohlášení můžeme vnímat i šířeji, nemusí jít zrovna o psaní beletrie ani o vlastní pracovnu, ale o potřebu mít prostor a čas být sama se svými myšlenkami, kdy nejsem k dispozici někomu jinému.

Mé vlastní dcery jsou už dávno velké, doma mám dokonce i luxus vlastního pokoje, ve kterém se s klidem mohu zavřít, a přesto i teď - pokud jsou doma děti nebo můj muž - zůstává část mojí duševní kapacity stále zaneprázdněná eventualitou, že se za dveřmi ozve „mami“ a někdo po mně bude něco chtít.

V lese, v parku, v knihovně
Pokud máte čas o samotě k dispozici, jak s ním dobře naložit? Odborníci doporučují mít předem aspoň jednoduchý plán nebo cíl, protože jinak se může snadno stát, že zabřednete do ruminací - tedy neplodného recyklování dávných křivd - nebo rovnou sáhnete po telefonu a rozpustíte cennou chvilku samoty v proudu digitálního balastu. Samota nemusí znamenat jen přemýšlení, může mít nejrůznější podoby: poslech hudby, práci na zahradě, procházku v lese, malování, běhání nebo plavání. Chvilku meditativní samoty můžeme najít i uprostřed běžného všedního dne, když na chvíli vstoupíme do prázdného kostela, do veřejné knihovny, do galerie nebo na hřbitov.

Co napsali o samotě velcí spisovatelé?

Jean-Paul Sartre: „Pokud se cítíte osamělí, když jste sami, jste ve špatné společnosti.“

Honoré de Balzac: „Být sám je úplně v pořádku, ale potřebujete někoho jiného, aby vám řekl, že být sám je v pořádku.“

Patricia Highsmith: „Moje imaginace funguje mnohem lépe, když nemusím mluvit s jinými lidmi.“

Arthur Schopenhauer: „Člověk může být sám sebou, jen pokud je sám; a když nemiluje samotu, nebude milovat svobodu; protože jenom když je sám, je opravdu svobodný.“

Albert Camus: „Aby člověk porozuměl světu, musí se od něj tu a tam odvrátit.“

Thomas Mann: „Ze samoty se rodí to, co je v nás originální, nezvyklá a nebezpečná krása, poezie. Ale i její opak: zvrhlost, nepřístojnost, absurdita.“

Virginia Woolf: „Oč lepší je ticho; šálek kávy, stůl. O kolik lepší je sedět sama jako samotářský mořský pták, který rozpíná křídla na kůlu u mola. Nechte mě tak sedět napořád jen s šálkem kávy, tímhle nožem, touhle vidličkou a jen být sebou samou.“

„Je to dovednost, kterou potřebujeme rozvíjet a tříbit třeba jako hru na hudební nástroj, musíme ji procvičovat i s vědomím, že nám to hned nepůjde dokonale. Musíme také odolat pokušení utéct a zahodit housle při prvním zaskřípání - neboli ubránit se tendenci odvracet pozornost k pohodlným vnějším podnětům, když to, co prožíváme uvnitř, zrovna není příjemné nebo zábavné,“ říká o vnitřní introspekci a samotě psycholog Dalibor Špok.

Já osobně teď chvíle o samotě nejraději trávím na procházkách se svým psem. Když máme to štěstí a počasí je dostatečně sychravé, park je prázdný a jsme tu sami s tlejícím listím, větrem v korunách a útulně rozsvícenými okny za nimi. Takové chvíle samoty mě těší snad nejvíc. Procházím se ve tmě, psa stejně jako své myšlenky můžu pustit z vodítka a vím, že ne moc daleko ode mě se v kuchyni svítí, hraje televize a někdo chystá večeři.

Barbora Šťastná Mojepsychologie