Taky znáte ředitele zeměkoule?

Že ne? Tak to vám gratuluji a tiše závidím. Já ano, a ne jednoho. A zvláštní je, že všechno to jsou Češi. Přestože často pobývám v cizině, v žádné jiné zemi jsem na šéfa zeměkoule ani ředitele universa nenatrefila. Asi tam tuto profesi nemají.

Článek
Alespoň v něčem jsme světoví! Nejvíc mi, vážení manažeři všehomíra, vadí, když se z role klienta převtělíte do role šéfa a spustíte například: „Vy mně ale musíte vytisknout ten výpis na jednu stránku, já vím, že se to tam vejde a jestli to neumíte, tak já vás to naučím….“ A nechápete, že se šablonou dokumentu nehnu. Zajímalo by mne, jestli byste si kupříkladu při cestě autobusem stoupli vedle řidiče a dávali mu instrukce: „Přidej plyn, brzdi, přeřaď, podřaď, zpomal….“ Nebo byste se snad dožadovali vstupu do kokpitu letadla, abyste zkontrolovali, zda piloti správně nastavili konfiguraci pro vzlet? Asi ne, co? Tak proč to děláte jinde?

Tuhle jsem byla svědkem obdobné výuky v restauraci, kdy se host jal poučovat hostinského, mimochodem starého praktika a nejlepšího výčepní široko daleko, jak má správně točit pivo. Ten ho s ledovým klidem a odkazem na nedalekou hotelovou školu, kde zrovna shánějí mistra odborného výcviku, usadil zpátky ke stolu.

Právě v hospodě najdeme největší koncentraci vševědů, všeumělů, radilů a samozvaných šéfů na metr čtverečný. Levou zadní řídí vojenské operace, rozhodují fotbalová utkání, obchodují na kapitálových trzích, hravě postaví na nohy zkrachovalou firmu i naši ekonomiku. Na výbornou zvládají i atestaci z neurochirurgie a meziplanetární komunikaci.

Naproti tomu lidé, kteří opravdu umí a patří ke špičkám ve svém oboru, se v hospodě ani nikde jinde nechlubí, kolik ten den úspěšně odoperovali pacientů, kolik mají nalétáno hodin nebo kolik vydělali na burze cenných papírů, neboť to považují za běžnou součást svého každodenního života. A čím víc umí, tím jsou skromnější.
Mám ve svém okolí i držitele vícero akademických titulů, kteří zvládli vystudovat třeba i dvě vysoké školy najednou a jsou to nesmírně milí, pokorní, „obyčejní“ lidé, přestože patří k vysoce ceněným odborníkům a pracují na vrcholných pozicích, kam se dostali postupem času díky své píli, dovednosti a houževnatosti, nikoliv protekcí či nekalými praktikami, jak se to bohužel u nás občas děje.

A koho obdivuji nejvíc? Mého otce, který v pozdním věku vystudoval vysokou školu, dálkově při zaměstnání bez jakýchkoliv úlev. Je tomu již několik desítek let, tenkrát ještě plzeňská práva nebyla. Týden po svých padesátinách promoval a získal titul inženýra. Všichni jsme na něho byli hrdí, vždyť pracovat minimálně osm hodin denně, učit se, jezdit přes celou republiku na zápočty a zkoušky, a to vše po dobu pěti let, byl pořádný zápřah. Studijní volno si nevybíral, protože za něj neměli záskok. A myslíte, že ho to nějak změnilo? Vůbec ne, titul nikde neuváděl, měl ho jen na diplomu, dveřích do kanceláře a služebním průkazu, protože musel. Když se ho přátelé ptali, proč si ho nedá na schránku a domovní zvonek, odvětil: „Nestudoval jsem proto, abych se chlubil třemi písmenky, ale abych se posunul dál.“ A zůstal po celý život stejně tak skromný a vděčný za každou maličkost jako v dětství, když vyrůstal v nuzných poměrech s několika dalšími sourozenci a matkou samoživitelkou.

Jako protipól působí někteří jedinci s inteligenčním kvocientem jednobuněčných živočichů, kteří prolezli základku s odřenýma ušima, na učňák se dostali za prase a „kariéru“ ve šroubárně odstartovali ještě za totality díky červené knížce. A dodnes jsou přesvědčeni, že spolkli všechnu moudrost lidstva a chovají se nadřazeně jako kdyby z nebeského chrámu šéfovali celému vesmíru. Zkrátka, čím menší mozek, tím větší ego.

Kdyby všichni tito ředitelé zeměkoule opravdu dokázali alespoň deset procent z toho, čím se chvástají, žili bychom si tu jako v ráji.

Věra Vaňková
SeznamMédium