To bylo něco nového...

Když mi bylo asi třináct let, byl jednou ve škole učitel chemie odvolán z učebny. Netrvalo dlouho a my jsme se chopili lahví s destilovanou vodou. Atmosféra ve třídě se začala podobat filmu V pravé poledne. I když jsem byl jinak mírný chlapec, v zápalu boje jsem se ocitl v přední části laboratoře a divoce jsem pálil na spolužáky. Náhle se však jejich obličeje změnily a všichni ztichli. Za mými zády se ozval řev: Učitel se vrátil – a zuřil!
Jako zázrakem jsem se dostal zpátky do lavice a ani jsem se neodvážil vzhlédnout od knížky. Když jsem to udělal, strnul jsem úžasem. Učitel se díval po ztichlé třídě a smál se od ucha k uchu. Uvědomil jsem si, že svůj hněv jen hrál a teď se bavil tím, jaký to mělo okamžitý účinek. To pro mě bylo něco nového. Znal jsem dospělé, kteří se v hněvu přestávali ovládat, nebo jiné, kteří se vlastního hněvu báli, takže ho nedokázali dát přiměřeně najevo. Tento nový druh hněvu se mi líbil, ale rozhodl jsem se, že příště raději zůstanu na svém místě.

(Proč jsou šťastné děti šťastné, Portál 2012)