Tomanová: Akty jsou pohledem do duše. Bez oblečení se nemáte za co schovat

„V New Yorku jsou všichni tak šílení, že je těžko můžete trumfnout,“ říká fotografka Marie Tomanová. O její cestě do Ameriky i návratu domů vypráví dokument Svět mezi námi režisérky Marie Dvořákové, který právě uvádí česká kina.

Do Spojených států se vydala jako au pair, aby si po vysoké škole ujasnila, kam se chce dál ubírat. Nakonec v Americe našla nejen samu sebe, ale také životního partnera a druhý domov. V New Yorku navíc fotografka Marie Tomanová poznala režisérku Marii Dvořákovou, jež mezi lety 2018 až 2023 dokumentovala, jak se rodačka z jižní Moravy stává vycházející uměleckou hvězdou.

Film Svět mezi námi začnou česká kina promítat tento čtvrtek 17. dubna. Ve stejný den Moravská galerie v Brně otevírá výstavu Kate, For You, kterou Tomanová věnovala jedné ze svých prvních modelek Kateřině Vítové. Zachytila ji nahou, akty totiž podle ní prozrazují, jaký člověk opravdu je. „Oblečení vás vždycky někam zaškatulkuje. I když si na sebe vezmete oděv, na kterém není vidět značka, pořád je znát, jestli je elegantní, neformální nebo sexy,“ vysvětluje fotografka.

Dokument Svět mezi námi mimo jiné ukazuje, jak se po osmi letech v New Yorku poprvé vracíte do Česka. Jak často sem v poslední době cestujete?

Tak často, jak jen můžu. Za těch osm let v Americe jsem si uvědomila, že doma jsem v Česku, obzvlášť v Mikulově. Máme tam malou rodinnou farmu, kde žijí moje máma s přítelem i sestra s dětmi. Druhá sestra bydlí ve vedlejším městě. Vracím se třeba třikrát čtyřikrát do roka. Většina návštěv bývá spojená s projekty, které mám v Evropě naplánované. Kdykoli se mi ale naskytne příležitost, stavím se i za rodinou. Podívám se zase jednou do svého růžového dětského pokojíčku a je to super.

Když přitom ve filmu Mikulov navštěvujete, připadá vám, jako byste tam po letech v zahraničí najednou nepatřila. Musela jste si k rodnému kraji znovu najít cestu?

Ano, při prvním návratu v roce 2018 jsem zažila velký náraz. Když jsem se vydala do zahraničí, byla jsem připravená na to, že si tam budu připadat jako cizinec. Vůbec jsem ale nečekala, že se budu cítit stejně vykořeněná, když se znovu podívám domů. Moc jsem se tehdy do Česka těšila. Režisérka Marie Dvořáková přiletěla už o den dřív. Ve Vídni mě tak nečekali jen máma s mým nevlastním tátou, ale i Marie s kamerou. Všichni chtěli vědět, jaké to je, být zpátky doma. Jenže pro mě ta zkušenost byla natolik matoucí, že jsem ji nejdřív ani nedokázala pojmenovat.

Pomohlo mi, že jsem každý den fotila. Když jsem se po Vánocích vydala zase do New Yorku, začala jsem se snímky z Česka probírat a zpětně své pocity reflektovat. Nakonec z nich vznikla série It Was Once My Universe, která byla nominována na cenu prestižního fotografického festivalu Rencontres d’Arles, což pro mě byla velká pocta. Teď si ty momenty díky dokumentu prožívám ještě jednou a uvědomuju si, jak moc jsem se tenkrát cítila ztracená.

V Americe to nebylo vždycky jednoduché. Celou dobu jsem měla například v šuplíku schovanou ponožku s penězi, abych si mohla koupit letenku zpátky, kdyby bylo nejhůř. I proto jsem si domov hodně idealizovala a realita mě pak praštila do nosu. Domov je krásný, ale život vždycky není zalitý sluncem.

Dlouhé odloučení od domova zažila také režisérka Marie Dvořáková, s níž jste se seznámila díky práci v Českém centru v New Yorku. Svedla vás tahle zkušenost dohromady?

Ano, když jsme spolu v roce 2018 začaly natáčet, žila Maruška v New Yorku už 14 let. Z vlastní zkušenosti věděla, jak je první návrat domů důležitý, a vytušila, že bude silným zážitkem i pro mě. Při natáčení jsem si často říkala, že má na důležité okamžiky šestý smysl. Někdy se ani nic zvláštního nedělo, ale Marie stejně točila a najednou se něco nestalo. Takhle se jí třeba podařilo zachytit moment, kdy mě poprvé poznal náhodný kolemjdoucí na ulici a já jsem z toho byla v šoku. Celkově pořídila snad 450 hodin materiálu, kterým se pak musela probírat. Doteď žasnu, že se jí z toho podařilo sestříhat smysluplný, hodinu a půl dlouhý příběh s hloubkou i humorem.

Do Ameriky jste vyrazila v šestadvaceti, hned jak jste dokončila vysokou školu. Začínala jste v Severní Karolíně jako au pair. Jak dlouho jste tam tenkrát plánovala zůstat?

Myslela jsem si, že v Americe strávím maximálně rok a pak se vrátím do Česka. Měla jsem tu přítele, předpokládala jsem, že se vezmeme a pak budeme žít třeba v Ústí nad Labem, kde hrál v divadle. Nakonec jsem se s ním ale na dálku rozešla. Do USA jsem se vydala poté, co jsem dostudovala malbu na brněnské Fakultě výtvarných umění. Chtěla jsem odejít do zahraničí, ať už by to bylo kamkoli. Potřebovala jsem hlavně opustit svou komfortní zónu. Pocházím z malého města a Brno taky není nijak zvlášť velké, takže jsem se pořád pohybovala ve stejném okruhu lidí a bylo těžké z těch zajetých kolejí vystoupit. Nebyla jsem si jistá, kam se v životě dál vrhnout, a práce au pair v Americe mi připadala jako dobrá příležitost, jak získat čas na rozhodování a zároveň si něco vydělat.

Ze Severní Karolíny jsem nicméně po roce přesídlila do státu New York, kde jsem nejdřív taky dělala au pair. Hned druhý týden po přestěhování jsem pak potkala svého budoucího manžela – kunsthistorika a profesora dějin umění Thomase Beachdela. Aniž bych to tušila, začala se psát úplně nová kapitola mého života. Naštěstí jsem měla dobrou intuici a rozhodla se ve Spojených státech zůstat. V Severní Karolíně i Upstate New Yorku jsem přitom byla hodně sama, nikoho jsem neznala a prošla jsem si velkým kulturním šokem. Taková zkušenost vás pochopitelně trochu rozloží a pak se zase musíte složit zpátky. Najednou vás už ale nedefinují rodiče ani škola, sami si hledáte, kým jste.

Portréty sebe samotné i svých blízkých jste fotila už v Česku, ale jen do šuplíku. Byly pro vás snímky nejdřív spíš deníkovými zápisky, podobně jako třeba pro Libuši Jarcovjákovou?

Určitě. Libuše se akorát na rozdíl ode mě vždycky viděla jako fotografka. S Thomasem a kurátorkou Lucií Černou teď mimochodem chystáme společný projekt, což je skvělé, protože Libušinu práci miluju. Libuše mi navíc napsala předmluvu k nové knize Kate, For You, která vychází v nakladatelství Untitled při příležitosti stejnojmenné výstavy v Moravské galerii v Brně.

Ale zpátky k vaší otázce. Z období mezi lety 2006 až 2011 mám tisíce snímků, které jsem fotila jen pro sebe. Ani mě nenapadlo, že by někdy mohly spatřit světlo světa. Jsou hodně osobní, syrové. Zachycovala jsem hlavně intimní momenty svých lásek a rozchodů. Fotila jsem z vnitřní vášně, ale zároveň jsem chtěla být malířkou. Že bych se mohla stát fotografkou, mě napadlo, až když mě vzal Thomas na první rande do Guggenheimova muzea na výstavu Francescy Woodman. Její tvorba i deníky mě natolik oslovily, že jsem se rozhodla fotografii věnovat naplno.

Z filmu je patrné, že vás Thomas Beachdel v tvorbě hodně podporuje a dává vám cenné rady. Získala jste díky němu jako fotografka sebevědomí?

Rozhodně. Thomas je teoretik umění, takže je pro mě jeho zpětná vazba hodně přínosná. Neustále mě posouvá dál. Diskuze o fotkách nebo malbě navíc živí i náš vztah. I když vyrazíme na dovolenou do hor, bavíme se stejně na túrách o umění. Nebýt Thomase, fotila bych možná pořád jen do šuplíku. Když jsem malovala, pracovala jsem na obrazu několik týdnů a najednou jsem před sebou měla výsledek. Při fotografování jsem ale postupně střádala další a další snímky a pak jsem nevěděla, jak je kurátorovat. Proto pro mě bylo zásadní, když se Thomas na všechny fotky podíval a řekl mi, které z jeho pohledu fungují, posouvají význam dál nebo dávají smysl ve větších celcích.

V roce 2018 jsem například připravovala svou první sólovou výstavu Young American v Českém centru v New Yorku, kterou Thomas kurátoroval. Samotný proces focení mě neuvěřitelně bavil. Několik let jsem se každý týden potkávala s mladými lidmi, kteří mě zaujali v ulicích, a fotila je. S výběrem snímků, které se do série nakonec dostaly, mi ale Thomas musel pomoct. Výhodou je, že se mě nesnaží napasovat do nějaké své představy, kde bych jako fotografka měla být. S jinými kurátory se mi to občas stává. Při debatách s Thomasem si ale vždycky dokážu prosadit svůj názor.

Jak jste zmiňovala, proslavily vás portréty mladých lidí, které jste potkala v ulicích newyorského Downtownu. Zaměřovala jste se přitom na typy lidí, kteří se nebojí vyčnívat, být autentičtí. Byli vám blízcí i proto, že v New Yorku podobně jako vy hledali vlastní identitu?

Ano, New York je pro mě hlavně o lidech. Odjakživa mě bavilo je pozorovat, ale v New Yorku to spektrum najednou bylo mnohem pestřejší. Cítíte tam úžasnou, dravou energii, která vás nikdy nenechá zlenivět. Narazíte tam na ohromné množství talentů, konkurence je obrovská, takže se musíte hodně otáčet. V ulicích potkáte jak ikony, k nimž celý život vzhlížíte, tak lidi ze zapadlých koutů Ameriky, kteří si do New Yorku přijedou plnit své sny. Jedním z prvních postřehů, které jsem si tam zapsala do deníku, bylo, že jsou v New Yorku všichni tak šílení, že je těžko můžete trumfnout. Ať už mluvíme o vizáži, nebo chování. Panuje tam obrovská svoboda, můžete být, kýmkoli chcete, což je krásné.

„Jsem introvert a nerad se fotím. Proto jsem v dokumentu původně ani nechtěl účinkovat,“ přiznává historik umění a architektury Thomas Beachdel. Ve filmu Svět mezi námi je newyorský vysokoškolský pedagog nicméně nakonec jednou z hlavních postav. Jako manžel Marie Tomanové zkrátka neměl na výběr. „V životě občas musíte dělat i věci, které vám nejsou příjemné, a já jsem pochopil, že by dokument beze mě nebyl úplně pravdivý. Režisérka Marie Dvořáková si mě mimochodem nakonec oblíbila ještě víc než mou ženu,“ usmívá se Beachdel.

Když snímek poprvé viděl, překvapilo ho, jak je zábavný. „Jsem velmi kritický člověk, zvlášť když jde o film, ve kterém sám vystupuju. Musím ale uznat, že režisérka ve střižně odvedla vynikající práci,“ vyzdvihuje. Až při druhém zhlédnutí si ovšem uvědomil, jak je dokument intimní. „Všiml jsem si, že jsem polovinu času v teplákách a pojídám pistácie. Říkal jsem si, jestli to není trochu moc,“ glosuje Beachdel.

„Pak jsem se ale na film podíval potřetí a došlo mi, že ve skutečnosti není ani tak o nás dvou, jako spíš o tom, jaké to je, být člověkem. To je nakonec ta nejdůležitější otázka,“ zdůrazňuje. Do filozofických úvah se ostatně pouští i ve filmu. „Zatímco Marie je dost intuitivní, sám jsem spíš analytický typ, což se může zdát jako hrozná kombinace. Jsme spolu ale už 13 let, takže se nám ty protiklady zjevně daří vybalancovat a vzájemně se od sebe učit,“ dodává.

Ve filmu přiznáváte, že se pořád stydíte oslovovat cizí lidi s dotazem, jestli byste si je mohla vyfotit. Vaše portréty přitom působí velmi důvěrně, jako byste zachycovala dobré kamarády. Jak se vám toho navzdory ostychu daří docílit?

Ze začátku to pro mě bylo hrozně děsivé. Několikrát jsem dokonce propásla šanci někoho vyfotit, protože jsem se ho neodvážila oslovit. Proto si už teď vždycky připomínám, že když se nezeptám, žádná fotka nevznikne. To je moje nejdůležitější motto. Občas je mi to pořád nepříjemné, zvlášť když zahlédnu někoho úžasného v plném metru a musím za ním jít, zatímco mě všichni ostatní sledují. Proto si někdy radši počkám, až vystoupí, a najdu si ho venku. I tak ale musíte překonat svoje zábrany a prostě to zkusit. Buď vám ten člověk řekne ano, anebo ne. O nic jiného nejde. Postupně jsem zjistila, že většina lidí, které oslovím, bývá z focení nadšená. Díky tomu se mi ostych daří odbourat.

Při focení často pracujete s nahotou. Jak ale v jedné scéně vyzdvihuje návštěvnice vaší výstavy, nezobrazujete lidské tělo jako sexuální objekt…

To byla Alannah, kterou jsem potkala hned na začátku své fotografické kariéry. Alannah je malířka, fotila jsem ji pro editorial New York Magazine, což byla moje první komerční zakázka. Vůbec jsem netušila, do čeho jdu. Všechno jsme tehdy zařizovali jen s Thomasem – od castingu přes lokace až po produkci a styling. Za normálních okolností to přitom zajišťují velké týmy. Byla to nejlepší škola života.

Ke komerčnímu focení se dostaneme. Zůstal bych ale ještě u nahoty. Kde podle vás leží hranice mezi aktem a objektifikací?

Nejlépe vám to dokážu popsat na svých autoportrétech. Když jsem fotila vlastní akty, o nahotu jako takovou mi vůbec nešlo. Jen jsem svou identitu nechtěla definovat oblečením. Outfit vás vždycky někam zaškatulkuje. I když si na sebe vezmete oděv, na kterém není vidět značka, pořád je znát, jestli je elegantní, neformální nebo sexy. Pokud se téhle přidané vrstvy významů zbavíte, nemáte se už za co schovat. Akty jsou pro mě pohledem do duše, ukazují, kým opravdu jste. Ať už fotím sebe, nebo druhé. Proto je pro mě důležité, aby se lidé před objektivem cítili dobře. Aby věděli, že nebudou odhalení, ale budou vidět. A aby sami chtěli být vidět.

Hodně intimní jsou například snímky s modelkou Kate, jíž jste věnovala svou výstavu v Moravské galerii a novou knihu. Čím je pro vás výjimečná?

Kate je Češka, kterou jsem potkala v New Yorku v roce 2017. Našla jsem ji na sociálních sítích, viděla jsem, že má malé kotě, a chtěla jsem ji s ním vyfotit. Když jsem za ní do Brooklynu přijela, vzniklo mezi námi brzy silné napojení. Kate právě začala chodit se svou tehdejší partnerkou Odie, takže jsem je nakonec vyfotila společně ve vaně. Doteď si pamatuju, jak stojím bosýma nohama na okrajích vany a koukám na ně přes hledáček svého analogu Yashica. V břiše jsem cítila zvláštní šimrání a hned jsem věděla, která fotka bude tou pravou. Tou, která pak obletí média a skončí na obálce mojí první knihy Young American.

Protože jsem tenkrát měla málo peněz, musela jsem si při každém focení vystačit jen s jednou rolí filmu. V Moravské galerii jsem se teď rozhodla vystavit všech 36 snímků z toho svitku, což je pro fotografa dost netradiční. Ne všechny jsou pochopitelně naprosto bezchybné a krásné. Rozhodla jsem se být ale transparentní a jsem zvědavá, jak na ně návštěvníci budou reagovat. Na první pohled jsou mezi jednotlivými fotkami jen drobné rozdíly. Každý z těch momentů je nicméně důležitý, protože vede zase k dalšímu.

Zároveň jsem s Kate v březnu po osmi letech od našeho prvního focení natočila krátkometrážní film, který je také součástí brněnské výstavy. Ukázala jsem jí všechny snímky, které jsem tenkrát pořídila, a nechala jsem ji reflektovat, jak svůj život zpětně vnímá. Kate je člověk, který na sebe řekne hodně. Z povrchního povídání se tak rychle stala osobní zpověď a je zajímavé zjistit, s čím v době našeho focení bojovala. Zároveň ve videu přiznává, že nevěděla, co ode mě čekat, ale že jsem měla tak dobrou energii, že byla hned připravená se svléknout.

Vraťme se ještě ke komerčním zakázkám. Fotila jste pro značky Nike, Balenciaga nebo Gucci i magazíny Vogue, Harper’s Bazaar či Cosmopolitan. Je dnes v módním průmyslu paradoxně hlad po snímcích, které vypadají nepřikrášleně, trochu punkově?

Myslím, že se v módě střídají různé vlny. Když se mi v roce 2019 ozvala šéfredaktorka New York Magazine Jody Quon, popisovala mi, jak na ni před lety zapůsobila knížka The Kids Are Alright od fotografa Ryana McGinleyho. Tehdy měla pocit, že je tady celá generace mladých, kreativních lidí, a když později viděla moji knížku Young American, měla ten pocit znovu. Řekla mi, že by si přála, abych editorial nafotila v podobném stylu, jen musí být mládež tentokrát oblečená ve vybraných módních značkách. Oslovila ji právě přirozenost, nevyumělkovanost a je pravda, že se z toho stal trend.

Říkám si, jestli k tomu nepřispívá i všudypřítomný důraz na autenticitu, která se s nástupem sociálních sítí často skloňuje, ať už to slovo znamená cokoli…

Určitě. Zároveň si ale myslím, že jsme teď na vrcholu jedné vlny a že se to brzy bude lámat. Najednou bude zase zájem o co nejdokonalejší, nablýskaný styl. Dneska už je totiž všechno tak autentické, že to autentické být přestává.

Na závěr se vás ještě musím zeptat na malbu, ke které jste se nedávno vrátila. Loni na podzim jste v newyorské Galerii C24 poprvé vystavovala své obrazy. Co vás přimělo, abyste štětec znovu vzala do ruky?

Tak dlouho se mě všichni ptali, jestli budu zase malovat, až jsem začala říkat, že se do toho jednou vrhnu. Nejdřív mě to ani moc nelákalo, ale zmiňovala jsem to i v médiích, takže jsem si na sebe ušila boudu. Zároveň jsem vstoupila do spolupráce právě s Galerií C24, která není fotografická. V koutku mysli jsem tak tušila, že by o moje malby stála. Potom jsem dostala termín budoucí výstavy a věděla jsem, že mám rok na přípravu. Předloni o Vánocích jsem si v Mikulově udělala malý ateliér a pustila jsem se do malování. Nejdřív to bylo dost strastiplné. Začala jsem se zátiším, kytkami ve váze a podobně.

Musela jsem překonat strach, že sama před sebou neobstojím. Pak jsem si ale uvědomila zásadní věc. Došlo mi, že si v malbě můžu dělat, cokoli mě napadne. Můžu zvolit jakoukoli kompozici, jakékoli barvy, jakékoli světlo, což při focení nejde. Tam jste limitováni vnějšími podmínkami. Zjistila jsem, že mám neomezenou svobodu, kterou jsem předtím nedokázala ocenit. Tím se mi otevřel příval kreativity a celý následující rok jsem malovala sérii svých autoportrétů. První krok se povedl, podzimní výstava se setkala s moc hezkými odezvami. Teď už si jen potřebuju najít čas, abych v malbě pokračovala.

Marie Tomanová v Česku
Vernisáž výstavy Kate, For You a křest stejnojmenné knihy se uskuteční 17. dubna v 18 hodin v Pražákově paláci Moravské galerie v Brně. Přehlídka bude k vidění do 28. září.
Kniha Kate, For You se bude křtít také v Praze – 23. dubna od 19 hodin v Galerii Fotograf.

Tomáš Maca Seznam zprávy