Umění potkat člověka II.

Nepřiměřený kontakt
Nepřiměřený je takový kontakt, v němž nám chybí základní atributy kontaktu přiměřeného, o kterých pojednává první díl tohoto článku: otevřenost, uvědomění a respekt k druhému člověku. Nesmíme si samozřejmě představovat přiměřený a nepřiměřený kontakt jako dva oddělené způsoby, kterými se vztahujeme k druhému člověku – jedná se spíše o kontinuum, na jehož jedné straně zažíváme vztah k druhému s plnou otevřeností a uvědoměním, a na straně druhé s neschopností vnímat, co se děje, s neotevřeností změnám mého prožitku, neochotou akceptovat druhého.
Nepřiměřený kontakt si dále můžeme přiblížit pomocí dvou jeho typických způsobů (které nejsou vzájemně protikladné, ale ve svém jádru velmi podobné):
1. Pokud nejsme otevřeni žádným změnám a chceme, aby kontakt v zásadě jen potvrzoval naše přesvědčení a očekávání, budeme hovořit o staženém či slabém kontaktu. V takové situaci se bráníme, aby na nás kontakt měl jakýkoli silnější vliv. Chceme zůstat stejní, chceme, aby situace zůstala stejná.
2. Pokud je naopak naše snaha po změně (vnitřní či změně okolí) velká a překračuje možnosti situace i schopnost naší otevřenosti aktuálnímu prožitku, uvědomění a akceptaci druhého, pak můžeme hovořit o nepřiměřeném, dominantním, přepjatém kontaktu.

Stažený kontakt
Pokud se v situaci kontaktu nejsme ochotni měnit, očekávat neočekávatelné a být prožitkově otevřeni tomu, co přichází, pak tuto situaci můžeme nazvat staženým či slabým kontaktem. Takový kontakt je typicky manipulativní nebo technický. Mám nějaký záměr a rigidní strukturu – tedy představu, kam bude komunikace směřovat, jak může „jako jediná správná“ vypadat, co je „jedině přípustné“ a co není.
Touto strukturou udusím doutnající kontakt v zárodku: nedám prostor, aby vznikla zajímavá figura, pokud se odlišuje od mého očekávání. Případně mám tendenci budovat figuru kontaktu stále stejnou, ale ta není organická, protože neodpovídá vztahové realitě aktuální situace (lidé, pro které je všechno báječné; lidé, pro které je všechno nebezpečné; lidé, pro které je všechno…).
Nechci si uvědomovat, co se na hranici kontaktu (tedy mezi mnou a druhým) odehrává, protože se cítím ohrožen tím, že nevím, co přijde. Nedržím situaci pevně v rukou, a to mi vadí. Proto se uchýlím k některému z typických způsobů, kterým pro sebe „bezpečný“, tedy stažený kontakt povedu. Můj kontakt pak může být:
• zkostnatělý či rigidní, tedy předem jasný, zjevný, nikdy ničím nepřekvapující, nikdy nevybočující z očekávaného
• obsesivní, kdy neustále kontakt směřuji určitým směrem, neustále do něj vnáším stejná témata, jsem monotematický
• pasivní – neprojevuji se, neformuji nijak figuru, vše odsouhlasím, nechám druhého, ať kontakt buduje; takový kontakt se ale brzy rozpadá, protože na budování kontaktu musí být vždy dva
• objektivizovaný, kdy pouze sděluji informace, už se ani nesnažím hovořit o svých myšlenkách, názorech, pocitech
• klišé, kdy se pohybuji jen vrstvě nekonfliktních společenských frází, aby se figura kontaktu nikam překvapivě neposunula a neohrozila mě.
Stažený kontakt není vždy špatný – záleží na situaci a vhodnosti jeho použití. Jistě si dokážeme představit situace, kdy být pasivní či se pohybovat na úrovni klišé frází je to nejmoudřejší a pro situaci nejvhodnější. Pokud se však stává nikoli prostředkem, jak se vypořádat s konkrétní situací, ale naším osobnostním standardem, živeným úzkostí z toho, že nedokážeme držet prožitek ve svých rukou, pak je takový kontakt neužitečný, nikam nás neposouvá, nebuduje nás a nemění.
Martin Buber takový kontakt nazývá vztahem já to. Je to manipulativní, prázdný či technický vztah. Je to způsob, kterým tupíme možnost aktualizace své osobnosti (protože tu budujeme a měníme pouze v kontaktu autentického a aktuálního „já“ s aktuálním a autentickým „ty“, nikoli kontaktem prostřednictvím univerzálních frází a neaktuálních schémat). Je to způsob, jakým se udržujeme v neužitečných, patologických stavech, které mohou mířit až k (a zároveň „z“) oblastí neuróz, obsesí, úzkostných stavů či poruch osobnosti.
Ve staženém kontaktu se také nacházíme, neumíme li vyjádřit svou zlobu (i když to potřebujeme), neumíme li vyjádřit svou pochvalu (i když je nám to později líto), neumíme se pohádat (i když to vnímáme jako důležité), neumíme oslovit druhého člověka (i když to chceme) a podobně.

pokračování příště

Dalibor Špok
Psycholog
www.daliborspok.cz