Umění zapomínat

Před mnoha a mnoha staletími propukl lítý boj mezi dvěma kmeny, jež žily ve stejné zemi. Nikdo už si vlastně ani nevzpomínal, kvůli čemu spor vznikl, ale všichni si pamatovali, že se to stalo, a do dnešních dnů se potomci obou kmenů stále nenáviděli. Ta trpká historie je pevně držela ve svých spárech. Vzdálený potomek jednoho z oněch kmenů byl učitelem na místní základní škole. Jednou před Vánocemi, když děti čekaly, až kolem jako každoročně projede Santa Klaus, měl nad dětmi dozor. Představte si jeho překvapení, když viděl, že se jedno dítě náhle obrátilo a bez jakéhokoliv důvodu udeřilo jiné dítě, které stálo za ním.
„Přestaň!“ poručil mu a vyvolal malého nezbedu z řady.
„Proč jsi udeřil svého spolužáka?“
„On si začal,“ odpověděl chlapec.
„Ne, to není pravda,“ namítl učitel. „Díval jsem se na vás celou dobu a všechno jsem viděl. Nemůžeš mi lhát, že s tím začal on.“
„Ale ano, začal si,“ trval na svém hoch. „On mě udeřil jako první.“
„A kdy tě udeřil?“ zeptal se učitel.
„Minulé Velikonoce,“ řekl mu chlapec.
A toho večera se učitel rozhodl, že je nejvyšší čas, aby zatelefonoval jednomu ze svých sousedů, který byl potomkem znepřáteleného kmene, aby spolu konečně začali pracovat na vyléčení starých křivd.

(Počítání hvězd, Vyšehrad 2014)