Útěk do přítomnosti II.

Připraven na nejhorší, počítám s nejlepším
Neuvědomujeme si, že budoucnost nemusí nutně znamenat ani nekonečné starosti a ruminace o tom, co přijde, ani podrobné plánování každého dalšího kroku do příštích deseti let, ani fatalistickou rezignaci. Uvažování v dlouhodobém horizontu znamená: buďme připraveni na vše, co může přijít. Počítejte s nejhorším, a očekávejte to nejlepší, radí budhistický mistr. Pak vás nic nepřekvapí.
Promysleme své možnosti. Vyberme si směr, protože jinak bude naše prodlévání v tady a teď jen bezcílné utloukání času. Své rozhodnutí pro jakoukoli cestu můžeme později změnit, ale nemůžeme je revidovat každý den, protože jinak nám nezbude energie a čas právě na to nejpodstatnější. Na vnitřní i vnější práci, na posun k hodnotnému, na kreativitu, na vytváření něčeho smysluplného.
Taková pozice se však jen velmi nesnadno vtěsnává do bodů technického přístupu. Zaznívá nám v ní totiž obtížně uchopitelná podmínka smysluplného a šťastného života: přiměřenost. Ta není nikdy záležitost jednoho rozhodnutí nebo jedné změny. Je otázkou neustálého vyvažování, neustálého hledání (a ztrácení) balance, neustálé snahy být uprostřed, ale i rozhlížet se po okolí, abychom viděli, zda se v něm situace nezměnila, a zda naše místo, které ještě před chvíli bylo perfektně uprostřed, najednou není na okraji, nepřiměřené, zda neztratilo ohled k sobě i druhým.
Teprve v takovém horizontu přiměřenosti můžeme začít vnímat své možnosti a uvažovat nad budoucností. Připravit se. Plánovat. S vědomím, že plán není obraz budoucnosti, ale je konkretizací našeho zvažování nad životem, hodnotami a prioritami.
Takový plán není stavebním projektem, který můžeme jít reklamovat, když se nenaplní, nebo s nímž budeme sedět rezignovaně v rohu, když nejde správným směrem. Je dialogem našeho současného já s možnostmi, šancemi a problémy, které vnímáme a vidíme. Je výběrem toho nejdůležitějšího z takového dialogu. Je naším rozhodnutím, ve kterém vždy také něco ztrácíme – všechny ostatní lákavé možnosti, které nevybereme. Je navigací, která nás orientuje na nesčetných odbočkách životní cesty.
Je ale také plánem, který jsme ochotni znovu revidovat. Jsme otevřeni možnosti zastavit se, znovu vést dialog a znovu se ptát, dojdeme li na významnou křižovatku. Jen takto můžeme pravdivě vstoupit do vlastní přítomnosti.

Přítomnost je malá verze budoucnosti
Teprve pak můžeme čerpat z dlouhodobé vize a realizovat ji hodnotně v krátkodobém, každodenním, přítomném okamžiku. Pak můžeme žít plně dnešek a vědět, že zítřek bude mít zase své zítra a své starosti. Teprve pak budeme mít jistotu, že naše teď a tady není berličkou naší úzkosti, ale postrojem, do kterého jsme zapřáhli vůz našeho života.
Pak můžeme hovořit o přítomnosti, která chápe svou perspektivu, která ví, že je třeba připravit se na spoustu budoucího a že je třeba budovat a tvořit. A tvořit něco hodnotného vždy znamená vyjít z pouhé přítomnosti, tedy jít za přítomnost skrze přítomnost.
Vstoupíme do světa tady a teď, ve kterém musíme odložit spoustu možností příjemného a plytkého nyní pro hodnotnější jednou, jež se však právě díky tomuto rozhodnutí paradoxně postupně stává hodnotným nyní. Vstoupíme do přítomnosti, v níž je třeba být aktivní, nikoli pasivní, ale ani ne kontrolující. O takové přítomnosti hovoří jak naše psychologická, tak spirituální tradice.
Být pravdivě v přítomnosti tedy není útěk. Naopak, často je měřítkem naší odvahy konfrontovat to, před čím bychom rádi unikli do pohodlíčka vlastního obydlí. Často je obtížným rozhodnutím vydat se na cestu. Zásadním uvědoměním, že jedině hodnotným, opravdovým i obtížným prožitím „nyní“ chystáme půdu a kontext pro všechna další „nyní“.
Jak moudře uzavírá hlavní hrdina velmi pěkný film The Spectacular Now: „Nyní je určitě důležité. Ale nejlepší na něm je, že po něm bude následovat ještě spoustu dalších nyní. Rozhodl jsem se, že s nimi budu počítat.“

Dalibor Špok
Psycholog
www.daliborspok.cz