V sobolím hovím si krznu, můj komoň prch

Pokud se divíte titulku, pak vězte, že tato slova pochází z pera Adolfa Heyduka, básníka, o němž současná generace asi už nic neví. Ve své době patřil k těm známým, a to nejen svou tvorbou, ale také účastí na vrcholné fázi národního obrození.
Šestého června uplynulo sto devadesát let od narození básníka Adolfa Heyduka. Žil v době, kdy Češi byli hrdí na to, že jsou Češi a intenzivně se starali o kulturu. Májovci se sice hádali s lumírovci, ale prostí lidé si i v nouzi dovedli odepřít šesťák, a dát příspěvek na Národní divadlo. Tehdy vznikl pozdrav "nazdar" ze stále doléhajícího "na zdar Národního divadla", který používali Sokolové a kteří na rozdíl od tehdejších literárních děl fungují dosud.
Adolf Heyduk se narodil 6.6.1835 v Rychmburku. Vystudoval reálné gymnázium a následně techniku. Ve svých 22 letech se seznámil s Janem Nerudou a stali se přáteli. Až do konce života vyučoval v Písku na vyšší reálce stavitelství a kreslení. Oženil se v 42 letech se svou žačkou, která byla o pětadvacet let mladší a měl s ní dvě děti, které však záhy zemřely. Jarmile, která zemřela ve věku tří měsíců, měl jít za kmotra Jan Neruda. To ho vedlo k sepsání Balady dětské. Pokud si ji ještě mlhavě vybavíte, tak nejspíš verše: Zahrajem si na Helice / andělíčků při muzice.
V Písku dosud stojí dům, který si Heyduk nechal postavit od stavitele Kouly a dnes je v něm básníkovo muzeum. Heyduk rád cestoval, zejména na Slovensko, kde měl řadu přátel a kde také čerpal motivy. Spolu s Nerudou patřili k té generaci, která usilovala o samostatnost našeho státu a Heyduk se jí i dožil. K pětaosmdesátinám mu přišel gratulovat kromě jiných i prezident Masaryk.
Některé básně z první sbírky Adolfa Heyduka, z Cigánských písní, zhudebnil Antonín Dvořák a nebáli se po nich sáhnout ani takové hvězdy jako Dagmar Pecková - Dejte hrdému jestřábovi klec z ryzího zlata, nebo Karel Gott - Když mě stará matka zpívat učívala.
Měl jsem štěstí a jeho báseň o pomíjivém štěstí, které nespočine, jsem ulovil v hlubinách internetu:
Štěstí vlašťovice družně švitořivá,
z římsy okenečkem v síňku se ti dívá,
dřív než na hnízdečko stéblo jí chceš dáti,
juž ti u souseda počne štěbotati.
Mám někde soubor jeho básní, ale nemohu jej najít, takže se s vámi mohu podělit jen o jednu krátkou, která mi utkvěla v hlavě:
Chví se.
Rdí se.
Co hovoří a šepce?
Horko mi v lebce.
MUDr. Radkin Honzák, psychiatr