Vedení Vodňanských drůbežáren s „mafiány“ vědomě spolupracuje

Hovořili jsme také se starším Ukrajincem Voloďou, který je za¬městnaný přímo drůbežárnou. Bydlí v ubytovně hned vedle pod¬niku – v odpudivém, špinavém likusáku, který by na lidské obydlí netipoval snad nikdo. „Já tady nejsem přes mafiána,“ zahájil svou konverzaci s námi výmluvně. Jeho mzda je prý šestašedesát ko¬run na hodinu – čili zákonem stanovené minimum.
Jiný starší Ukrajinec z Mukačeva nám sice tvrdil, že také pracuje přímo pro drůbežárnu, v jeho příběhu však bylo něko¬lik nesrovnalostí, které by spíš poukazovaly na to, že se jednalo o agenturního pracovníka nepoučeného o své situaci. Několikrát se zmínil o jakési „komandantce“, sídlící v ubytovně, která vše řídí.
Řekl nám také, že v pondělí pracuje třináct hodin, od úterý do čtvrtka dvanáct a v pátek čtrnáct hodin. Slíbeno prý má –na zdejší poměry královských – osmdesát korun za hodinu. Ale jak vypadá jeho výplata ve skutečnosti, jsme se nedozvěděli. Ve Vodňanech pobýval teprve desátým dnem.
Žádný pevný řád pro práci cizinců ve Vodňanech evidentně ne¬existuje – různí lidé tady pracují za různých podmínek. Formálně nese za porušování zaměstnaneckých práv odpovědnost agentu¬ra. „Firma, která její služby využívá, dává vždy od všeho ruce pryč a tvrdí, že o ničem nevěděla,“ vysvětlují terénní pracovníci. Jenomže vždycky o ní dobře ví. „Samozřejmě že vedení podniku ví, že platí mafiány, to je přece jasný. Kdyby měli všem platit sociální a zdravotní, tak to můžou jít rovnou zavřít,“ řekl nám k tomu mládenec pracující v organizační části podniku, s nímž se nám podařilo zapříst neformální rozhovor.
Správce jedné z ubytoven, který již cizince ubytovat odmítá, upozornil ještě na jiný povážlivý aspekt zaměstnávání cizinců. „Neberu je sem od té doby, co mi sem přinesli štěnice. Toho se strašně těžko zbavuje. Ale hlavně mi řekněte, jak to tam musí vypadat! V pátek mi je sem přivezli a v pondělí už šli na linku. Zdravotní průkazy museli mít orazítkovaný bianco předem, jinak by to přece nemohli stihnout. Šéfové sem někdy chodí, tak jsem jim říkal, že si koledujou o průser.“
O tom, že si je vedení Vodňan vědomo, za jakých podmínek lidi zaměstnává, tíživě vypovídá příběh slovenského agenturního zaměstnance, kterého v podniku všichni znali jako „Bohouška“. Měl rád lidi v práci, zůstával přesčas, i když nemusel, za každého, kdykoli mohl, zaskočil a každému, když to šlo, pomohl. I z jeho platu si lichvářskou část po celou dobu jeho práce ve Vodňanech strhávala agentura. Teprve na konci své „kariéry“ dostal Bohou¬šek pracovní smlouvu přímo s firmou, pro kterou dýchal. Měl diagnostikovanou rakovinu a zbývalo mu pár měsíců života.