Výchova k poslušnosti. Nevhodná pro děti, nebezpečná pro společnost

Autoritářská výchova plná zákazů a trestů poškodila děti a vedla k vzestupu totalitních režimů.

Článek
Dobře vychovat dítě není nic jednoduchého. Alespoň pro rodiče, který se o to právě snaží. Nejsnazší bývá radit s výchovou sousedům, protože tam obvykle dokonale víme, co jejich potomkům pomůže. Zejména starší generaci znepokojují výchovné styly, které praktikuje současná rodičovská generace a nostalgicky vzpomíná na vlastní výchovu, ve které byla často nejvýše ceněnou hodnotou poslušnost. Dosáhnout jí bylo možné především prostřednictvím tvrdých trestů, a to včetně fyzických. Skutečně bychom na tuto rodičovskou praxi měli vzpomínat s láskou? A jak ovlivnila náš život?

Nejznámější výchovné styly
Výchovných stylů, ze kterých si dnes rodiče volí, je mnoho. Mezi ty nejvíce probíráné patří tzv. respektující výchova (někdy je také označována jako demokratická). Ta má pevné hranice, ale nesnaží se dítě ovládat. Její součástí jsou pevná pravidla, jež si rodiče s dětmi předem dohodnou. Nezbytnou součástí je vlastní zodpovědnost, kterou tímto přístupem rozvíjíme a děti (i dospělí) ji za svá rozhodnutí vždy nesou. Důležitým aspektem je vzájemný respekt. Takto vychovávané děti mívají pozitivní vztahy se svým okolím a především s rodiči.

Nepoučené okolí ji ale může vnímat jako příliš anarchickou a často ji zaměňuje za tzv. liberální výchovu nebo volnou výchovu. V lidové slovesnosti se setkáme i s termínem „americká výchova“. Kritici říkají, že rodiče takové děti nechávají růst „jako dříví v lese“ a „dovolují jim o všem rozhodovat“. Ve skutečnosti ale takový přístup dnes vědomě praktikuje málokdo. Často jde spíše o zanedbávání v důsledku nedostatku zájmu o dítě či času pro něj. Děti, které takovou výchovou projdou, bývají netolerantní a egocentrické.

V reakci na nové přístupy ve výchově zejména starší generace někdy vzpomíná na výchovu, kterou prošla ona sama a většinou ji (často v mírnější formě) praktikovala u svých dětí. Dnešní děti se této generaci zdají být příliš hlučné, živé a nerozumí tomu, že rodiče dopřávají sluchu jejich názorům. Je zkrátka zvyklá na výchovu k poslušnosti a netoleranci vůči přirozeným dětským projevům, a to zejména ve veřejném prostoru. Rodičovskou pýchou v minulosti býval dokonale poslušný potomek, kterým se rádi chlubili. Tento letitý přístup k výchově nezůstal bez následků, o to je překvapivější, že autoritářský či dominantní přístup k výchově a z povrchu zemského dosud nevymizel a část mladší generace jej od svých rodičů převzala. Jaké důsledky má pro děti? Může mít své důsledky i pro celou společnost?

Staletí autoritativní výchovy
Tento způsob výchovy byl typický pro celé 19. a 20. století. Ostatně, již povinná školní docházka zavedená Marií Terezií v habsburské monarchii v 70. letech 18. století, měla vede zajištění gramotnosti za úkol především vychovávat poslušné poddané. Také v 19. století se v rodinách očekávalo, že děti budou bez výhrad ochotné vykonávat jakékoliv příkazy a pokud neuposlechly, byly tvrdě a bolestivě trestány. 20. století je velmi rozporuplné a přístupy se značně mění, nicméně autoritativní výchova po většinu období převažuje.

Dnes se k nekompromisnímu autoritativnímu přístupu spojenému s vyžadováním absolutní podřízenosti dítěte a zastávající tvrdé tresty se dnes dle literatury uchylují spíše lidé s nižším vzděláním, v extrémních případech pak lidé psychicky narušení. Čím je typický? Jeho cílem je dosáhnout absolutní poslušnosti, plnění příkazů a také dodržování pravidel. Dítě v naprosto podřízené pozici a rodič má naopak roli bezmezné autority. Jednat samo za sebe nikdy nesmí, jeho přání či individualita nejsou ničím, na co by rodiče brali ohled. „Autoritářský přístup nemusí vynucovat poslušnost pouze násilím, neposkytováním nebo odebíráním pro dítě důležitých věcí (hračky, sladkosti, kapesné) a zákazem oblíbených činností (televize, vycházky, hra s kamarády). Autoritářští rodiče se opírají také o pohrůžky odnětí své přízně či hrozbu zavržení. Socializačním působení připomíná vojenský dril,“ Vališová, Kasíková, 2007 Někdy může vést dokonce až k týrání.

Co s dítětem takový výchova udělá? Důsledky bývají dva. Tím prvním je naprostá poslušnost, druhým je vzdor. Takové dítě bývá spíše pasivní, nesamostatné, ustrašené a má o sobě nízké mínění. Především se snaží příliš nevybočovat z řady. Někdy se dokonce „ztotožní s agresorem“. Myslí si, že když bude s ostatními jednat tvrdě a surově, bude vypadat silně a nikdo si na něj netroufne. Chlapci vychovávaní tímto stylem mívají pocity méněcennosti, neurotické projevy a psychosomatické poruchy jako tiky či koktání. Někdy se naopak objeví vzdor vůči autoritě. Dívky bývají pasivní, podřízené a snaží se zalíbit učitelům tím, že jsou puntičkářské či zaměření na výkon. Pokud se takové dítě v pubertě přidá k nějaké partě, bývají rodiče velmi překvapeni. Jenže ono je ve skutečnosti stále poslušné, jenže tentokrát někomu jinému.

Jak to máme s demokracií?
Autoritativní přístup nemusí mít podobu těžkých fyzických trestů, dítě vedené k poslušnosti může vyrůstat i v podnětném a láskyplném prostředí. Přesto pro ně má výchovný model spojený s příkazy a tresty bez možnosti naučit se samostatnému rozhodování, nežádoucí následky pro jejich další život. A důsledky má i pro celou společnost.

V některých analýzách vzestupu fašismu a nacismu v Německu se mluví o jednom podstatném faktoru, který k němu mohl přispět. Tím prý byla velmi přísná autoritativní výchova v rodině i ve škole, kde byla poslušnost chápána jako ctnost. Ostatně, také někteří tyrani té doby za sebou měli dětství s despotickými rodiči. Švýcarská psychoanalytička Alice Millerová tvrdí, že komu se se dostalo kruté a ponižující výchovy, ten se často naučí krutost obdivovat.

V naší zemi máme s demokracií historicky spíše skromné zkušenosti. Když v roce 1989 komunistická autorita konečně pustila své otěže, reagovali jsme na tuto změnu tím, že jsme novou dobu chápali jako anarchii. „Když po nás nikdo nechce poslušnost, je to důvod být neposlušný!“ Pochopit, že demokracie znamená také zodpovědnost a respekt, uměl jen málokdo. Společné vytváření pravidel a norem, které budou vyhovovat všem stranám, to je docela náročný úkol. Hledání vůdců, kteří nás zbaví zodpovědnosti, se kterou si nevíme rady, je pak přirozeným důsledkem výchovy, ve které za nás vždy rozhodoval ten, kdo měl větší moc.

Pavla Čechová
SeznamMédium