Vyrostla jsem s narcistickým rodičem. Po letech jsem pochopila, že vadná nejsem já, říká Ann

Na veřejnosti působili jako ti nejlepší. Okouzlující, výřeční, chytří. Doma ale vládl strach, vina a ticho.

Narcističtí rodiče nemusejí křičet, aby zničili vaše sebevědomí. Stačí jim, že vždy vědí nejlíp, co máte cítit. Tenhle článek je pro všechny, kdo pochopili, že láska by neměla bolet, a rozhodli se tuhle pravdu naučit i svoje děti.

„Vždycky jsme byli dokonalá rodina. Alespoň na fotkách“. Tuto větu opakuje většina lidí, kteří vyrostli s narcistickým rodičem. Ze školy si pamatují pocit, že nemůžou nic zkazit, protože by to bylo „ztrapnění před ostatními“. Z domova si nesou trvalé napětí, co zase přijde. A z dětství? Především hluboký zmatek. Rodič vás sice vychoval, živil a občas objal – ale vždycky jen tehdy, když jste byli přesně takoví, jaké vás chtěl mít on. Když děláte radost okolí, přinášíte úspěch, reprezentujete. Jakmile se ale odkloníte – projevíte vlastní názor, vztek, pochybnosti – jste za to potrestáni. Ne přímo. Psychologicky.

Narcistický rodič nevypadá jako karikatura tyrana. Mnohdy jde o charismatického člověka s obdivuhodnou kariérou, bezúhonnou pověstí a… emočně neviditelnými dětmi. Dítě přestává být autonomní bytostí a stává se pokračováním ega svého rodiče. Buď mě reprezentuješ, nebo mě zrazuješ. Buď jsi jako já – nebo tě rozdrtím kritikou, tichem, manipulací. A přitom: navenek to bude vypadat jako „běžné výchovné metody“.

Táta mě trestal tichem. Celé dny
Anna (dnes 38) si ještě teď pamatuje, jak jako malá seděla na koberci v pokojíčku a snažila se „vydobýt zpátky tátovu lásku“. Stačilo, aby ztratila čepici nebo dostala trojku z matiky – a nastalo ticho. Dlouhé, ledové, opovržlivé. Táta neřval. Jen přestal existovat. A když se konečně ozval, bylo to s výrazem: „Aby sis uvědomila, jak moc jsi mě zklamala.“

Tichý narcismus bývá těžko rozpoznatelný. Nejde o křik, ale o emoční vydírání mlčením, ponižováním v konverzaci, „náhodnými“ poznámkami před ostatními. Dítě nikdy neví, jestli právě dnes dostane laskavý pohled, nebo úplné odtažení. Žije ve stavu neustálé nejistoty. A co je nejhorší: myslí si, že chyba je v něm.

Co na to odborníci?
Psychologové už dnes mluví o fenoménu skrytého (nebo také zrcadlícího) narcismu v rodičovství, který je mimořádně těžké identifikovat. Dítě často nechápe, co se děje – protože nedochází k jasnému fyzickému násilí. „Vyrůstání s narcistickým rodičem je jako dětství pod sklem. Můžete dýchat, ale nikdy se vás nikdo doopravdy nedotkne,“ říká americká terapeutka a specialistka na trauma dr. Lindsay Gibson, autorka knihy Adult Children of Emotionally Immature Parents.

Psycholog, specializující se na rodinnou dynamiku, Craig Malkin z Harvard Medical School vysvětluje: „Narcistický rodič má velmi křehké ego. Dítě, které je přirozeně samostatné, vnímá jako hrozbu. Proto se snaží jeho autonomii podkopat. Výsledkem je dítě, které se naučí být poslušné – ne proto, že chce, ale aby přežilo.“

„Dítě s narcistickým rodičem vyrůstá v emocionálním vakuu. Učí se, že jeho hodnota spočívá v tom, co dělá pro druhé, ne v tom, kým je. Takové dítě je pak náchylné k toxickým vztahům i v dospělosti.“ – Lindsay C. Gibson, terapeutka a autorka knihy „Recovering from Emotionally Immature Parents“

Psycholožka Ramani Durvasula, známá svými přednáškami o narcistických vztazích, často zdůrazňuje: „Není vaší povinností zachraňovat vztah s člověkem, který vás celý život učil, že vaše pocity nejsou důležité.“

Odborníci definují tři hlavní manipulační taktiky narcistických rodičů:

Gaslighting – systematické zpochybňování reality dítěte. Rodič popírá, co řekl („To jsem nikdy neřekl.“), převrací význam věcí („Ty mě pořád obviňuješ, místo abys byla vděčná!“) a zesměšňuje emoce dítěte („Nevymýšlej si, nemáš proč brečet.“). Výsledkem je dospělý člověk, který nedůvěřuje vlastním pocitům.
Guilt-tripping – rodič navozuje pocit viny za jakékoli odmítnutí, nesouhlas nebo samostatnost. Věty jako „Po všem, co jsem pro tebe udělal?“ nebo „Nikdy jsi nemyslela na ostatní, jen na sebe“ známe všichni – ale v těchto rodinách jsou každodenním nástrojem řízení chování. Dítě se učí: moje potřeby jsou problém.
Parentifikace – dítě přebírá roli rodiče. Musí být emocionálně zralé, řešit konflikty mezi dospělými, „chápat“ nálady matky či otce. Ve skutečnosti jde o emoční zneužívání, kterému je však často dáváno kladné označení – „ona byla vždycky tak vyspělá“.
Máma mě viděla jako svůj projekt, ne jako dceru
Tuhle větu pronesla na terapeutické skupině čtyřicetiletá Andrea, která vyrůstala s matkou, která „vždycky věděla nejlíp“, jak má Andrea vypadat, koho si vzít i co studovat. „Když jsem chtěla na keramiku, máma řekla: 'To si snad děláš srandu. Tohle si dělají holky, co se vzdaly.' A když jsem plakala? Řekla, že to má za sebou, ať se laskavě vzpamatuju.“

„Maminka mě nikdy neobjala bez podmínky. Vždycky to bylo: 'Ty jsi moje krásná holčička – když se tak hezky oblékáš.' Nikdy jen: ´Ty jsi moje holčička´.“ – Andrea, 40 let

Na střední Andrea trpěla poruchami příjmu potravy. Ve dvaceti letech se zhroutila, a až na terapii pochopila, že vyrůstala ve světě, kde láska přicházela jen výměnou za poslušnost.

Osvobozující moment: Poznat pravdu
Ten den, kdy vám to docvakne, si většina lidí pamatuje přesně. Někdy to spustí věta terapeuta. Jindy náhodné video na facebooku nebo YouTube. Někdy vám to řekne vlastní dítě: „Mami, proč na mě křičíš jako babička?“

Změna nezačne v hlavě. Začne v těle. Něco se sevře, něco se konečně uvolní. A začne to bolet. Protože pokud opravdu připustíme, že naši rodiče byli manipulátoři, kteří nám nedali bezpodmínečnou lásku, musíme zároveň připustit, že jsme vyrůstali v iluzi. A že ta iluze byla někdy to jediné, co nás drželo pohromadě.

Smutek, zlost i úleva
Psychoterapeutka Karyl McBride, autorka knihy Will I Ever Be Good Enough?, popisuje, že lidé s narcistickými rodiči často projdou několika emočními fázemi:

Šok a popření: „To není možné, táta mě miloval.“
Hněv: „Jak to mohl udělat? Celý život jsem se kvůli němu cítila jako nula.“
Smutek: „Nikdy jsem nezažila skutečnou mámu/tátu.“
Strach: „Co když to dělám taky svým dětem?“
Úleva a přijetí: „Nejsem šílená. Nejsem vadná. Jen jsem vyrostla v nezdravém prostředí.“
Přerušení cyklu: Dělám všechno jinak, i když je to těžké
Lukáš sedí v kuchyni, zatímco jeho čtyřletý syn brečí kvůli rozbité stavebnici. Je pátek večer, za sebou má náročný týden v práci, v hlavě mu bzučí deadline a telefon zvoní. V tu chvíli má jediné nutkání: Seřvat ho, aby byl zticha. Říct, že přehání. Odejít. Přesně tak to dělal jeho otec. Ale on zůstane. Dřepne si vedle syna, obejme ho a řekne: „To je hrozný, když se něco pokazí, viď? Chceš pomoct to opravit?“

„Vždycky jsem si myslel, že jsem cholerik. Ale až na terapii jsem pochopil, že to byl táta. Já jsem jen opakoval jeho způsob přežití.“ – Lukáš, 42 let

Právě tady – v těchto drobných každodenních situacích – se rozhoduje, jestli bolest z dětství bude pokračovat dál. Anebo jestli skončí.

Vědomé rodičovství: Nová generace otázek
Psychologové tomu říkají konzistentní a bezpečné rodičovství. Není dokonalé. Je lidské. Založené ne na kontrole a manipulaci, ale na vztahu, důvěře a přijetí. A není vůbec jednoduché – zvlášť když to, co dnes považujeme za zdravý vztah, jsme nikdy nezažili. Ve vědomém rodičovství se ptáme:

Co teď moje dítě cítí?
Co ho to učí o sobě?
Reaguji ze svého klidu, nebo ze svého traumatu?
To jsou otázky, které si Lukáš začal klást pravidelně. Nejvíc se bojí jediné věci – že jeho syn jednou řekne, že se ho bál. „Já se totiž svého otce celý život bál. A to už nechci nikdy zopakovat.“

Moje výhra? Děti se mě nebojí
Anna sedí na zemi v dětském pokoji, její šestiletá dcera si právě hraje na doktorku a dává plyšákovi náplast. Malý syn se rozplakal, protože chtěl stejnou barvu fixy. Její první instinkt? „Tak přestaň brečet, nic se nestalo.“ Ale místo toho se zastaví. Připomene si, jak sama nesměla jako malá cítit zklamání. Dřepne si a řekne: „Tebe to vážně mrzí, viď? To chápu. Chceš mě obejmout?“

„Přerušení transgeneračního traumatu je neviditelný hrdinský čin. Nezískáte za něj medaili. Jen děti, které se vás nebojí – a které vám řeknou, že vás mají rády, i když jim nic nekoupíte,“ potvrzuje Barbora Šimonová, terapeutka pro práci s dospělými dětmi narcistických rodičů.

„Když moje děti pláčou, snažím se je netrestat. Ne proto, že bych byla měkká. Ale protože vím, co udělá sebekritika, kterou si neseš třicet let.“ – Anna, 38 let

Zní to jako maličkosti. Ale právě v těch maličkostech žije změna. Tady je pár příkladů, jak vypadá vědomé rodičovství ve chvílích, kdy se láme led minulosti:

Místo „Nezajímá mě, co cítíš. Dělej, co se ti říká,“ rodič dítěti řekne: „Všiml jsem si, že jsi smutný/á. Chceš mi o tom něco říct?“
Místo „Ty brečíš kvůli tomuhle? Neztrapňuj se,“ rodič dítě povzbudí: „Každý máme dny, kdy nás něco rozpláče. Jsem tu pro tebe.“
Místo „Vždycky všechno zkazíš,“ rodič dítě podpoří: „Dneska se to nepovedlo. Příště to můžeš zkusit jinak.“
Místo „O tom s tebou nebudu diskutovat,“ rodič nabídne: „Respektuju, že máš jiný názor. Můžeme si o tom promluvit.“
„Tohle nejsou alternativní výchovné metody. To je uzdravení. A to bolí. Někdy mám chuť to vzdát. Ale pak se na mě syn podívá s důvěrou. A já vím, že to má smysl,“ říká Anna. Psycholožka Sue Johnson, autorka terapie EFT (Emotionally Focused Therapy), vysvětluje: „Bezpečná vazba vzniká, když víme, že jsme pro druhého důležití i ve chvíli, kdy nejsme dokonalí. To je revoluce, která mění nejen děti, ale celé rodiny.“

Tady to končí
Možná nikdy nedostaneme omluvu. Možná nám naši rodiče nikdy nepřiznají, že něco udělali špatně. Možná i na smrtelné posteli budou tvrdit, že jsme přecitlivělí, nevděční a „přeháníme“. Ale my už to nepotřebujeme slyšet. Protože jsme se rozhodli pro něco většího. Ne vést válku – ale přestat ji předávat dál.

Uzdravení nevypadá jako vítězství. Vypadá jako chvíle, kdy se vám dítě schoulí na klín, protože ví, že u vás je v bezpečí. Vypadá jako rozhovor, ve kterém se nebráníte, ale nasloucháte. Vypadá jako věta: „Omlouvám se, že jsem křičela. Byla jsem unavená, ale to tě neomlouvá ranit.“

A především: uzdravení vypadá tak, že už se vás vaše minulost nesnaží přepsat skrz vaše děti.

Kristýna Nedobitá flowee