Vzít si příklad z Bati

Příběh vzestupu vodňanských drůbežáren v polistopadové trans¬formaci v lecčems připomíná historii jiných úspěšných země¬dělských či potravinářských podniků 90. let – Agra Jevišovice, ZVOS Hustopeče či Kosteleckých uzenin –, které jsme popsali ve třech předcházejících kapitolách a které dnes již rovněž bohu¬žel patří Agrofertu. Na rozdíl od tří předešlých příkladů ve Vod¬ňanech Babiš neprovedl nepřátelské převzetí. Nemusel. Zdejší drůbežárny mu připadly se všemi dalšími podniky ve vlastnictví Agropolu.
Shodné s ostatními případy je to, že se drůbežárny pod Agrofer¬tem změnily k nepoznání. V éře Františka Tupce měli zaměstnancik dispozici podnikového doktora, po práci mohli využít vířivku, maséra, kadeřnici, měli i podnikovou spořitelnu. Na Vánoce do¬stávali kolekce a štědrou nadílku ovoce a cukroví. O víkendech mohli jezdit firemním autobusem do Třeboně do lázní.
Ptáme se Františka Tupce, proč to všechno. „Když jsem se stal ředitelem, chtěl jsem to dělat dobře. Přemýšlel jsem, kde si vzít vzor. A tak jsem začal studovat Baťu, to byl přece náš největší podnikatel. Podle Bati základním předpokladem úspěchu firmy bylo to, aby lidé v ní byli spokojení,“ říká.
Součástí takového přístupu byla i promyšlená mzdová politika. „Vždycky jsem si hlídal výši platů v okrese, v kraji a v našem oboru. Chtěl jsem, aby naši lidi brali nejvíc – abych o ně neměl nouzi a aby u mě chtěli zůstat. Lidi do práce, zvlášť do takové, chodí kvůli penězům, ne kvůli vám,“ vysvětluje svůj přístup František Tupec.
Také Andrej Babiš se rád zaklíná odkazem Tomáše Bati. Je¬nomže tak jako skoro u všeho, co říká, jeho slova nemají základ v realitě. O spokojenost lidí v jeho podnicích mu vůbec nejde. Své firmy řídí v logice „Babišova koeficientu“ (viz poznámka 6): co nejrychleji zpeněžit všechna aktiva a co nejvíce ušetřit na všech nákladech, včetně nákladů mzdových.
Nic z Tupcových vymožeností se tak v drůbežárnách – sa¬mozřejmě – do dnešních dní nedochovalo. Stěžejním „benefi¬tem“ pro zaměstnance je nyní možnost koupit si měsíčně dvě vodňanská kuřata. A jako špatný vtip zní skutečnost, že je firma svým lidem prodává za cenu vyšší, než za jakou je nabízejí su¬permarkety.
Zatímco „za Tupce“ se místo v drůbežárnách získávalo na do¬poručení, dnes o ně není zájem. Internet a úřad práce jsou plné mimořádně nepřitažlivých pracovních nabídek. Základní plat děl¬níka ve výrobě vodňanských drůbežáren – v osmi stupních a pod umělým osvětlením – je třináct tisíc korun. Kdo si chce vydělat víc, musí pracovat mnoho hodin přesčas, a to i o víkendech.
Drůbežárny by přitom samozřejmě snadno mohly lidem zásad¬ně přidat. Celkové mzdové náklady na patnáct set zaměstnanců k vodňanskému závodu připadají ještě provozy v Brně-Mod¬řicích a v Mirovicích – v roce 2015 činily 558 milionů korun. Firma měla zisk po zdanění 153 milionů korun. A to ještě uvádí investici za 131 milionů.
Zde také stojí za zmínku, že Vodňanská drůbež je vůbec nejdo¬tovanější potravinářský podnik v České republice, v posledních pěti letech na dotacích obdržela celkem 62 milionů.
Je tedy evidentní, že i dnes by se tu mohlo o zaměstnance pe¬čovat podobně jako za Tupce. Kdyby se Andrej Babiš místo zisku 150 milionů spokojil se ziskem třeba jen padesát milionů (uvaž-me, že je to jen jedna z několika set jeho firem), mohl by zvýšit všem svým dělníkům platy zhruba o pět tisíc měsíčně.
František Tupec o svém manažerském přístupu také řekl: „My to nedělali pro zisk. Pro mě bylo prvotním cílem stát se nejlep¬ším podnikem v oboru u nás a být schopen měřit se s nejlepšími v Evropě.“ Jako paradox tak působí, že František Tupec – snad proto, že na rozdíl od svých souputníků z Kosteleckých uzenin či z Jevišovic nemá s Agrofertem přímou osobní zkušenost – vidí v Babišovi naději pro českou politiku. Je přitom vyloučeno, že by František Tupec mohl opravdu chtít, aby Babiš řídil české země tak, jako řídí Vodňanskou drůbež – a vpravdě všechny své firmy, s nimiž jsme se mohli blíže seznámit.
Každopádně ve vodňanských drůbežárnách už nikdo z míst¬ních lákavou pracovní příležitost nespatřuje. Za Babišova vlast¬nictví drůbežárny získaly pověst podniku, který je poslední jisto¬tou. Práce je v nich sice těžká, nepříjemná a špatně placená, ale dostane ji prakticky každý a hned. Zpět vás vezmou i pár týdnů poté, co vás vyhodili za kouření marihuany v přestávce. To je ve Vodňanech obecně známý případ.
Drůbežárny musí v nouzi o lidi spoléhat na pracovní agentury. Ty jim dodávají gastarbeitery z Ukrajiny, Bulharska, Rumunska, Vietnamu či z dalších zemí. Pryč jsou Tupcovy časy, kdy v drů-bežárnách pracovali pouze lidé z regionu.