Vzpomínka.

Petruška, mraky a slunce.
Pár z nás, kdo jsme rozjížděli postsamizdatové Lidové noviny, v různých časech v jejich redakci seděli a stavěli tak papírový pomník sametové revoluce, už spoustu let chodí každý pátek do hospody. Chodí nás čím dál míň a není třeba vysvětlovat proč. Poslední, kdo na jaře přestal chodit, byla Petruška Šustrová.
Ale teď v pátek přišla její dcera Blanka a přinesla knížku s cihlovou obálkou a Petruščinou fotkou. Jmenuje se „Nahoře nad mraky áří slunce vždycky“, vydal ji Jirka Fiedor v nakladatelství Pulchra a Petruška v ní vzpomíná na svůj život od konce šedesátých let do prvních měsíců roku 1990. Dál nejdříve nechtěla, pak už nemohla, nakonec se těm rokům ve výborném doslovu věnuje Petr Placák.
Petruška píše o čase, který je rovna tím úsekem našich moderních dějin, s nímž se dokážeme vyrovnat či srozumět ze všech údobí nejhůř. Nostalgici vidí své mládí, ostalgici zase výdobytky socialismu, osmašedesátníci čas zmarněných nadějí na mírné reformy s lidskou tváří, rockeři represi, historici z ÚSTR nic než střet odpůrců komunismu s represí Státní bezpečnosti, revizionističtí z filozofické fakulty nepsanou dohodu většinové s tehdejší mocí, že když ti dole nebudou remcat a zlobit, ti nahoře jim dají o víkendu na chalupě skoro pokoj, já takové ulepené bezčasí. Zkrátka je ten čas něco jako podebraný palec, který pořád jen hnisá a ne a ne se hojit.
Petruška si v tomto čase, do kterého vstoupila nedeterminována předem žádnými rodinnými křivdami padesátých let, zvolila cestu, která by se pateticky dala nazvat po havlovsku život v pravdě, ale protože ona patetická rozhodně nebyla, tak řeknu, že se rozhodla žít bez ohýbání a s odvahou. Patřila mezi prvních několik desítek politických vězňů normalizace, neměla šanci dostudovat, pracovat mohla jen na místech hodně podřadných. Přestože součástí její každodennosti byly pravidelné výslechy, domovní prohlídky, pobyty za mřížemi v cele předběžného zadržení, byl život ve společenství disentu, Charty 77, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, Svépomocné lidové knihovny Hrobka, vzniklé ze „zralé a nezklamatelné lásky k pokleslé literatuře“ mnohonásobně svobodnější než ten v normalizační krustě tehdejšího mainsteamu. I když každou chvíli mohl na dveře zabouchat estébák (a taky často zabouchal). Čím více jsem se do Petruščiných vzpomínek začítal, tím víc mi docházelo, že její vyprávění dělá pro pochopení normalizace víc než leckterá paměťová instituce.
V listopadu 1989 poprvé v životě letěla letadlem na festival nezávislé kultury do Vratislavi. Když letadlo vystoupalo nad mraky, zářilo nad nimi slunce a jí to přišlo jako symbol: nad mraky září slunce vždy.
Mně zase, když jsem Petruščiny vzpomínky dočetl, napadlo, že to její slunce zářilo i dole pod mraky, i v čase nejhorších politických plískanic. Vždycky.
Jaroslav Veis LN 9.12.2023