Zbytečný kus dřeva

V jednom zapomenutém koutě světa stál v hlubokém lese žebřík. Byl to starý žebřík, jen dlouhý kůl s opotřebovanými, olámanými příčkami. Kolem dokola rostly jedle, modříny, břízy. Nádherné stromy. Mezi nimi vypadal opravdu uboze. Jednoho dne přišli do lesa dřevorubci. Útrpně se podívali na žebřík:
„Ten ale vypadá!“ řekl jeden.
„Nehodí se ani k topení,“ přisadil si druhý. Jeden z nich vzal sekeru a dvěma dobře mířenými ranami žebřík porazil. Hned se skácel k zemi. Opravdu to bylo takové nedochůdče. Dřevorubci se smíchem odešli. Ale po tom žebříku lezl každého večera na nebe mužíček, který rozsvěcel hvězdy. Od té noci zůstalo nebe nad lesem temné.
I ty máš v sobě takový žebřík. Ve srovnání s tolika věcmi, které se ti každý den nabízejí, nestojí za řeč. Ale je to žebřík, po kterém stoupáš k nebi, abys na něm mohl rozsvítit hvězdy. Jmenuje se modlitba.

(Paprsek slunce pro duši, Portál 2009)