Ženy, které nenávidí ženy. O knižním rozhovoru Terezy Matějčkové se sexuoložkou Hanou Fifkovou

Kniha komentátorky Echa24 Terezy Matějčkové a Hany Fifkové je výslednicí apriorního konzervatismu tazatelky, velké otevřenosti dotazované, ale také dlouhého stínu genderově normativní (post)komunistické sexuologie.

Tereza Matějčková si v předmluvě knihy Budeme, kým jsme? Současnost očima sexuoložky postěžuje, že ještě, než se do rozhovoru pustila, měla „tématu genderu už dost“. Tato drobná poznámka jako by naznačovala, že o genderu snad psala befelem a ve skutečnosti ji tato v současnosti mimořádně dynamická oblast lidského zájmu, přehodnocování a zkoumání nakonec snad ani nezajímá, nebo dokonce otravuje jako kdysi internety paní Věru Pohlovou. Bohužel ani po přelouskání třísetstránkového rozhovorového opusu člověk nenachází příliš důvodů, proč by tento dojem měnil.

Český veřejný prostor je bojácných konformistek plný, a přestože se nechtějí cítit jako oběti, ve finále se právě popřením reality mění na oběť doslova ideální – takovou, která si za cizí chybu ještě nafackuje.

Tereza Matějčková je v knize přítomná přinejmenším stejnou měrou jako Hana Fifková a v textu často vítězí dojem, že sexuoložka měla hlavně zaštítit konzervativní postoje v kauzách a tématech, které jí filozofka nadhazuje v otázkách. Upřímně řečeno, Fifková toto očekávání naplní jen zřídka. Když se Matějčková ptá na domnělou „trans ženu“ boxerku „Imán Chalífovou“, Fifková zůstává profesionálkou. Odmítne skandalizovat osobu, která se sama identifikuje jako žena, a zde jako možná na jediném místě knihy naznačí i biologickou variabilitu pohlavnosti, kdy nás kromě fyzicky zjevného pohlavního orgánu pohlavně definují i chromozomy, geny (a příslušné hormony). Matějčková zároveň jakoby nic přejde fakt, že to bylo mj. právě její domovské médium, které se páslo na „transgenderu na olympiádě“ a „mužské boxerce“. V každém případě, pokud by zevrubné vyšetření například prokázalo, že má Chalíf sice chromozom Y, ale bez genu SRY (gen odpovědný za vznik mužských pohlavních orgánů), tedy že fyzicky je ženou, chromozomálně mužem, ale geneticky ženou – budeme opravdu jásat, že je mužem a nesmí boxovat? Na nic takového už se ale Tereza Matějčková nedoptává, tohle úplně nevyšlo, raději rychle po povrchu dál.

Jinde Matějčková rozvine celostránkovou otázku k případu Gisèle Pelicot, Fifková přitom odpoví jen velmi stručně a obecně s připuštěním prakticky všech možností k charakteru násilníků (vypadnou z toho tedy oni „obyčejní muži“). Přesto i tato pasáž v knize zůstává, text bobtná, ale nic zajímavého se nedozvíme. Knize by obecně prospěla zásadní redakce, zachovaná struktura opakovaných setkání, kdy se vždy částečně jede odznova, témata se drobí, neustále se přeskakuje, souvislá přitom není ani životopisná linka a třeba otázka na počátky kariéry se vynoří klidně znova v půlce knihy. Zavádějící jsou i tematické souhrny uvozující jednotlivá setkání/kapitoly – očekávání totiž nakonec často znamená jen drobnou zmínku.

Fifková je přitom velmi otevřená a dává obdivuhodně všanc své vlastní slabosti a selhání včetně prakticky celoživotního potýkání se se závislostí na alkoholu a cigaretách. Bohužel tam, kde se snad i generačně vzdaluje společenské debatě, Matějčková jí jako humanitní vědkyně nedokáže oponovat či nasměrovat k promyšlenější argumentaci. Pokud se Fifková neukázala tou pravou ve skandalizaci hormonálních blokátorů nebo Imane Chalíf, v roli antifeministky možná i předčí očekávání. A feminismu, genderu i aktivismu se věnují opravdu hodně. Když se Matějčková zeptá na údajnou platovou nerovnost mezi ženami a muži, Fifková prostě řekne, že nic takového nezažila a konec, další feministické téma smeteno se stolu. Akorát nevím, jak moc se filozofka cítí věrna svým analyticky intelektovým schopnostem, když právě k tomuto máme k dispozici množství analýz, dat, zabývá se tím několik institucí, řeší to média, vycházejí studie, ba dokonce celé knihy. Je to právě takováto ideologicky účelová ledabylost a povrchnost, která i jen průměrně zorientovaného čtenáře musí při četbě neuvěřitelně deprimovat. Fifková přitom konformistkou rozhodně není už z podstaty své práce a vlastně i životního osudu. I proto lze Budeme, kým jsme? považovat za z velké části promarněnou příležitost.

Kariéra zakrněného penisu
Kdo chtěl od tohoto článku stručnou informaci o knize, asi má odpověď a nemusí číst dál. Pro hloubavé jsou následující odstavce, v nichž se zkusím ponořit do hlubin české antifeministické duše.

Kniha má z nějakého důvodu filozofický úvod od Terezy Matějčkové. Ten než co jiného ukazuje, že problém nepochopení progresivismu prohlubují knihy, které konzervativci čtou, respektive nečtou. Každopádně Matějčková se v úvodu k rozhovoru se sexuoložkou, jež se specializuje na trans osoby, rozhodla začít Platónem, a to hned třemi spisy (Ústava, Faidón a Symposion). A vlastně můžeme být rádi, že se tu autoritativně nesáhlo po dialogu Tímaios, ten se totiž k genderu a pohlaví vyjadřuje jistě o nic méně relevantně. Obeznamuje nás například, že ze stvořených mužů, kteří se ukázali zbabělými, se zrodily ženy. Proto, jak Starořek záhy objasňuje, je muž „odbojný a pánovitý jako zvíře“, zatímco děloha je „živým tvorem“ (orgán zřejmě podstatnější ženy), a toto zvíře, je-li dlouho bez plodu, je nevrlé, bloudí po těle a brání dýchání. Matějčková tak slalom různorodými texty uzavírá nakonec trochu suše: „Pro naše potřeby je podstatné to, že protipólem genderu je fyzické pohlaví. Potud se do genderu promítá jedna z nejzákladnějších dichotomií dějin myšlení: fysis versus thesis. Fysis je to, co je dané, s čím se v tomto kontextu rodíme, thesis to, co stanovujeme, ať už na kulturní či osobní rovině.“

V souladu s Platónem je toto zjištění vždy rozvíjeno, že gender je „konstruktivistický“, vlastně spekulativní, jakási smyšlenina humanitních věd, kterou nikdy nikdo neviděl, spojováno pak mechanicky vždy se značně redukovaným odkazem na Judith Butler. Naopak fyzické pohlaví (biologie) nás má vracet na racionální kolej jednoznačnosti binárního univerza. Biologii pak průběžně reprezentuje především testosteron, jímž by Matějčková nejraději vysvětlila všechno, co se týká rozdílu mezi ženami a muži – Hana Fifková to opět poněkud komplikuje a všemocný význam testosteronu relativizuje. Bohužel archaická dichotomie duše a těla stejně jako představa, že prvotním stvořením je muž, z čehož vyplývají jeho společenská privilegia, jsou dnes překonaná. I na úrovni ontogeneze jsme všichni nejdříve ženami. O řekněme trojích faktorech pohlaví (a to nemluvíme o orientaci) – fyzickém, chromozomálním a genetickém, kde se může potkávat v jednom těle ženské i mužské, tento tradiční dualismus rigidního myšlení také naráží. A ostatně velmi nešťastná je i představa, že fysis a thesis jsou protipóly či nějak vzájemně subordinovány. Současné znalosti medicíny, psychiatrie nebo nakonec i sociologie naopak ukazují, v jak řekněme interaktivním sepětí lidská mysl a tělo kooperují.

Z modernějších myslitelů se Matějčková také příležitostně odkazuje na Sigmunda Freuda a některé jeho následovníky. Bohužel nedojde už na žádnou feministickou psychoanalytičku – anebo aspoň Jacquese Lacana. Právě feministická psychoanalýza zásadně reviduje všechna platónsko-křesťanská rezidua, z nichž implicitně vychází i Freud, který pozvolna odkrýval patologii patriarchální měšťanské společnosti 19. a 20. století. Chybí tu někdo jako Juliet Mitchell, Nancy Chodorow, Luce Irigaray… Je to problém knih, několik dekád myšlení, které jsou vynechány ve prospěch Nietzscheho nebo Schopenhauera. Proto se v knize točíme dokola jak pes za vlastním ocasem a marně lapáme po testosteronu či jiném zázraku, který by všem těm genderovým výmyslům zatnul tipec.

Tady se nacházíme hluboko před feminismem, který jsme kdysi v socialistické izolaci intelektuálně minuli a už nikdy nedohnali, přestože se tu s ním neustále polemicky dribluje. Hluboko v nereflektovaném freudismu se tu například vznik klitorisu popisuje následovně: „Klukům pod vlivem testosteronu v tomhle stadiu naroste penis, u holek zůstane zakrnělý penis, poštěváček. U kluků jde ten vývoj o kousíček dál.“ Ano, zde je žena stále zakrnělým mužem. Jak tradiční! Od devadesátých let je přitom už i ten neužitečný klitoris anatomicky popsán – co do velikosti odpovídá slavnému penisu, má jen tu smůlu, že je skryt mezi okolními tkáněmi a ve srovnání s penisem mu nepomůže ani dvojnásobek nervových buněk.

Tato anatomická lapálie by tu mohla být jen okrajovou kuriozitou, jenže kniha má i velmi silnou osobní rovinu, v níž se postupně obě aktérky vyznávají z vlastní problematické identifikace se ženstvím.

„Pro mě bylo ženství vždy dost nesrozumitelné, ženský svět dlouho málo přístupný. Možná to bylo tím, že táta ze mě chtěl mít kluka. Vždycky mi třeba říkal: ,Hele, neblbni, neuč se plést, to je pro ženský…‘ Já měla ženství spjaté s éteričností, křehkostí a já taková holt nebyla. Dlouhou dobu jsem si nepřipadala dobře.“ Pro sportovně a kariérně založenou Fifkovou je to téma, které ji dodnes evidentně neopouští, s analogickým kariérním nastavením a „chlapeckou výchovou“ se nakonec svěří i Tereza Matějčková. Je to neuvěřitelné, ale ani jedna z těchto žen nereflektuje, že jejich život a především možnost se svobodně kariérně realizovat je výdobytkem právě aktivistického feminismu, jehož se obě tolik štítí, ale bez něhož by možná někde byly pomocným personálem. To, co tu vlastně ve dvojím exempláři pozorujeme, je výchovou vštěpená a následně internalizovaná misogynie. Právě její součástí bývá nezřídka jev, kdy ženy devalvují hodnotu jiných žen. A logicky taky hluboce skrytá neuvědomovaná sebenenávist.

Ať už se tu spekuluje o mateřství (že by ženy údajně mělo socioekonomicky doživotně znevýhodňovat, se zde odmávne tím, že mají přece zase ty děti, které nic nenahradí…), nebo o roli dívek ve společnosti a o tom, jak to mají dnes chlapci těžké, viník je vždy jasný. Není to kapitalismus vyrostlý z patriarchálního vykořisťování, jeho drancování lidí a přírody, digitální manipulace, marketing, manosféra šířící misogynii, nedostatek péče o sebe a blízké… Ne, je to vždy feminismus, jenž to přehnal a z žen dělá oběti patriarchátu, který se ale tyto dvě ženy rozhodly nevidět.

Knedlík v krku
Tento rámec rozhovoru je o to absurdnější, že Fifková sama v počátcích své kariéry napsala atestační práci o sexuálním obtěžování žen pacientek sexuology – a to tehdy přímo pod záminkou terapie, kdy lékaři např. „testovali“ neschopnost žen dosáhnout orgasmu. Troufla si na to v době, kdy sexuologie byla mužský obor a opakovaně vzpomíná, jak se to obrátilo proti ní, když bylo mužskými kolegy naopak poukazováno na její vlastní neschopnost pacienty vyšetřovat fyzicky. Poměry v oboru se jí povedlo mírně posunout, jakkoliv ne všemu zabránit, jak se ukázalo v kauze Cimického. Odnesla si z toho ale „knedlík v krku“, úzkost, jež jí léta nedovolovala před kolegy na odborné půdě normálně promluvit. Na otázku Matějčkové, jestli to vnímala jako feministickou agendu doslova odpovídá: „Ne, feministickou agendu jsem za tím neviděla. Já si nikdy nemyslela, že by bylo třeba takovou, jak říkáte, agendu nastavit.“

Podobně nepochopitelně se tu komentuje MeToo, na němž nenajdou chlup dobrého. Zároveň si Fifková pochvaluje, že je dobře, že se doba změnila a ženy se tolik nebojí ozvat. Ano, ve světě Češek s nohama na zemi, co se nenechaly pobláznit feminismem a za každou neomaleností hned nehledají sexuální obtěžování, se naštěstí doba mění. Zřejmě sama od sebe, z boží vůle asi. Fifková zároveň radí, že se má v ženách „nabudit vědomí“, že se mají bránit – Fifková, která na jiném místě knihy popisuje napadení pacientem, kdy totálně zamrzla. Matějčková má pro změnu jasno u hereček, co jsou tlačeny k sexu za obsazení: „Tak by holt tu roli nedostala.“

Nejsmutnější je toto nepřijetí ženství u komentování mladých dívek, které se častěji než kdy dříve identifikují jako nebinární nebo trans muži. Upřímně nerozumím tomu, co by přesně znamenala situace, v níž se s odstupem ukáže, že to byl stejný trend jako kdysi anorexie, že vlastně trans nejsou a už vůbec ne nebinární. Já bych chtěla jenom podotknout, co v těchto útocích na dospívající dívky chybí: i na anorexii se umírá. A taky nikam nezmizela. Naopak se ptejme, jaký svět dívkám nabízíme, že do něj tak moc nechtějí. Opravdu je svět pro dívky svobodnější než pro chlapce, jak se tu opakovaně bez jakéhokoliv podložení omílá? (To, že jich více studuje, je proto, že přijímačky jsou anonymní a skrývají i gender – ten už ale nikdy jindy v životě neskryjete. A je absurdní, že Matějčková, která svou kariéru zahájila na katedře, kde je na 10 mužů sotva jedna žena, dokonce naznačuje, že být ženou znamená profesní přednost.)

Celý rozhovor nabízí skutečně neuvěřitelné množství příkladů vytěsňování reality. Škoda nakonec, že když se tu neustále operuje s tím, že feminismus dělá z žen oběti, si třeba u Gisele Pélicot neuvědomily, že to byla právě ona, kdo pocit stereotypní viny přehodil ze znásilněné ženy na násilníky. To opravdu není feminismus, kdo dělá z žen oběti systému. Oběť je žena, která má knedlík v krku a děsí se, že nakonec přece jen koutkem oka nějakou tu nerovnost zahlédne. Natož, aby ji pojmenovala nahlas, aby náhodou nepřišla o svůj taktický status „no like other girls“ ženy. Bohužel český veřejný prostor je takových bojácných konformistek plný, a přestože se nechtějí cítit jako oběti, takže se feministickým politikám vyhýbají jako čert kříži, ve finále právě popřením reality, z níž nás usvědčují všemožná evropská srovnání, se mění na oběť doslova ideální – takovou, která si za cizí chybu ještě nafackuje.

Dlouhý stín
V případě Hany Fifkové by se na první pohled mohlo zdát, jak je to u sexuoložky, terapeutky, která sama prošla psychoterapií, možné. Bohužel sem dopadá zmíněný dlouhý stín české sexuologie osmdesátých a devadesátých let, která byla državou mediálních hvězd – oplzlých historek Miroslava Plzáka, Radima Uzla nebo Jana Cimického a dalších méně viditelných mužů. Mechanismus, jímž se uvažovalo o pohlaví, ženách a mužích byl v Československu naivně esencialistický. Socioložka Kateřina Lišková to vysvětluje principem naturalizace lidského a socializace přírodního. To lze popsat jako definici kruhem svého druhu, kdy k různým biologickým znakům nahodile přiřazujeme socializační významy. Lišková v knize Hodné holky se dívají jinam: Feminismus a pornografie vysvětluje, jak biologizující argumenty dodávají svým hlasatelům více sebejistoty a méně pochybností. Jako příklad zmiňuje Petra Weisse, k němuž Fifková profesně vzhlížela, a jeho definování deviací na pozadí toho, co společnost považuje za „normální“. Českou sexuologii tento přístup odsoudil do hluboce normativního uvažování o sexualitě a genderu, oboru lidových bavičů, kteří hlavně reprodukují status quo.

Bohužel by si Fifková, která beze všech pochybností pomohla mnoha trans lidem i neutuchající osvětě ve svém tématu, zasloužila jiný protějšek k rozhovoru než osobu, která se domnívá, že „jsme ztratili smysl pro bolest a úzkost,“ jak filozofka nedávno sdělila v České televizi. Takhle holt musela odpovídat i na otázky, zda rodiči domluvené sňatky nebývaly rozumnější či zda je etické mít dítě, když člověk v minulosti bral testosteron. Ano, děvčata, život je krutý a my bychom v něm kvůli feminismu neměly ztratit smysl pro bolest a úzkost.

Eva Klíčová Deník Alarm