Žít pro druhé? Kde končí ženská laskavost a začíná vyčerpání

Pečujeme, staráme se, nasloucháme. Někdy z lásky, jindy ze zvyku a často z pocitu povinnosti. Jsme k tomu vedené od dětství, ale je péče skutečně naší přirozeností, nebo jen naučenou rolí?

„Máš hlad? Není ti zima? Jak ti je?“ Tři věty, které mnoho žen často říká druhým, ale málokdy samy sobě. Péče o druhé je v mnoha ženských životech tak hluboce zakořeněná, že ji považujeme za samozřejmou. Za normu, za to, kým jsme. Už od dětství bývají dívky vedeny k empatii, pomoci, ochotě ustupovat a vnímat potřeby druhých dříve než své vlastní. Není divu, že mnoho žen přijímá roli pečovatelky téměř automaticky. Jenže kde končí péče o ostatní a začíná vyčerpání? Kde je hranice mezi laskavostí a ztrátou sebe sama?

Neviditelná práce, která unavuje
Kdo má kdy v rodině narozeniny? Co bude dnes k večeři? Kdy dítě potřebuje nové boty a školní pomůcky? Co trápí partnera? Kdy mám zavolat mámě? Psychologové upozorňují na fenomén tzv. emoční práce, ve které nejde jen o fyzickou péči, ale také o neustálé přemýšlení o potřebách všech kolem. Tato „neviditelná“ starostlivost, označovaná také jako mentální zátěž (mental load), je vyčerpávající, protože neustále běží na pozadí. Ženy tuto zátěž často nesou automaticky, bez uznání a někdy si ani neuvědomují, že i toto je forma práce. A tak se může stát, že se péče, která má být výrazem lásky a sounáležitosti, změní v tíživý návyk. V něco, co děláme, protože „se to má“, ne proto, že to opravdu chceme.

Je péče vždy vyčerpávající? Ne nutně. Výzkumy ukazují, že lidé, kteří pečují o druhé s vědomým záměrem a zároveň nezanedbávají sami sebe, často zažívají vyšší pocit smysluplnosti, životního naplnění i psychické pohody. Péče může být krásná a naplňující, když vychází z bodu, že ji chceme dávat, ne když musíme. Když máme prostor zvolit si, jak a kdy se postaráme, může nám to přinášet radost, smysl i pocit blízkosti.

Jiná je ale situace, když se staráme o všechny kolem neustále a zapomínáme při tom na sebe. Když dlouhodobě potlačujeme své potřeby, děláme všechno „na doraz“ a nikdo nám s tím nepomůže, tělo i duše se časem ozvou. Můžeme být vyčerpané, podrážděné, smutné bez důvodu, často nemocné nebo na pokraji zhroucení a samy si říkáme: „Ale já přece musím pomáhat, nikdo jiný to neudělá.“ V tu chvíli již péče není láskou. Je tíhou, která nás pomalu ničí.

Syndrom hodné holky
Mnoho žen se stará, protože si nesou hluboko v sobě zakořeněné přesvědčení, že „dobrá žena se rozdává“. Musí být užitečná. Nesmí překážet. Musí vycítit, co ostatní potřebují a to naplnit dřív, než si o to blízcí vůbec řeknou. Tento vzorec, který můžeme nazvat syndromem hodné holky, je velmi častý. A přitom neviditelný. Navenek totiž vypadá jako laskavost, ale uvnitř často stojí pocit viny, strach z odmítnutí nebo potřeba být dost dobrá pro všechny okolo.

Jenže neustálé přizpůsobování se druhým vede k tomu, že žena ztrácí kontakt sama se sebou. Neví, co potřebuje. Co chce. Co jí dělá radost. A péče o druhé, která má vycházet ze srdce, se mění v únavnou povinnost, která pomalu vysává vnitřní životní energii.

Některé studie ukazují na pozitivní stránku péče, a to například u lidí, kteří pečují o druhé (dobrovolníci, senioři, lidé kteří pomáhají ve svém okolí), ukazují na nižší úroveň stresu, vyšší kvalitu života, a dokonce delší životnost. Ale platí to jen tehdy, když je péče vědomým rozhodnutím.

Jak se starat a neztratit se?
Zeptejte se sama sebe: „Dělám to proto, že chci, nebo proto, že musím?“
Dopřejte si péči také. Někdy stačí maličkost, chvíle v tichu, teplý čaj, pocit, že vás někdo vnímá.
Nechte druhé nést jejich vlastní zodpovědnost. Nepřebírejte všechno. Pomoc není totéž, co záchrana.
Řekněte si o podporu. Pečovatelky si často neříkají o pomoc, protože „by to měly zvládnout samy“. Ale nikdo by neměl být v péči sám.
Učte se říkat „ne“ bez výčitek. Odmítnutí péče o druhé není odmítnutí lásky. Je to vyjádření zdravé hranice.
Pečovat o rodiče, děti, partnera, domácnost i kolegy je v pořádku. Pokud to tak chcete. Jen zkrátka nezapomínejte na to, že i vy jste hodna péče. Ne odměnou za to, že jste všechno zvládla, ne až bude klid, čas a vše bude hotové. Zasloužíte si péči tady a teď. Protože jste člověk, který cítí, unaví se, potřebuje nabít vynaloženou energii zpět a zaslouží si pochopení –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ stejně tak jako ti, o které se staráte.

Evelína Mrázová Mojepsychologie