Karate

Lidi se často diví, že holka dělá karate, ale v dnešní době je to naprosto běžné, že holky dělají různé bojové sporty.
Lidi se mě často ptají proč karate?
Než abych tady vypisovala důvody PROČ? Povím vám svůj příběh a možná pak sami pochopíte.
Byla jsem malá holka v první třídě a jednoho dne, jsem si prostě řekla, že bych chtěla začít chodit na karate, takže jsem to oznámila rodičům. Mamka nebyla moc šťastná, ale taťka jí ukecal a já se šla podívat do jedné tělocvičny která se stala po dobu 8 let mým domovem. Přišla jsem tam a ještě teď si pamatuji, jak se ke mně trenér přihnal a řekl mi: Ahoj princezno, jak se jmenuješ? Řekla jsem mu celé jméno a on si mě zapsal. Celý trénink jsem pozorovala jednu skupinku lidí a ty lidi se pak stali mými přáteli a později rodinou, se kterou jsem trávila svůj volný čas každé pondělí a čtvrtek. Byly to skvělé tréninky. Často jsme hrály hry, které byly vážně super, protože byly upravené pravidla Třeba basket Bylo běžné soupeře chytit za nohu při běhu a srazit ho na zem a nejen to. Většinou jsme hráli proti trenérům a to probíhalo tak, že i když jsme prohrávali, nevzdávali jsme se, i když jsme byli unavení, pořád byla síla naskákat na trenéry a občas je i srazit na zem. Taky jsme hráli vybíjenou a to jsem měla po srandě, protože mě nešlo vybít, takže všechny míče létaly na mě (většinou byly tak 3 ) Průběh tréninku ale už nebyla taková zábava, tvrdě jsme dřeli trénink co trénink, byli jsme schopní jet třeba půlku tréninku sérii různých technik až do zbláznění a do vyčerpání, nesměli jsme mít pití, protože jsme to brali jako slabost a důkaz toho, že už nemůžeme! Měli jsme tresty o kterých se někomu ani nesnilo, ale ten trest se dal vždycky snést. Bavilo mě cvičit se zbraněmi, i když se dost často stávalo, že někomu to spadlo na nohu, někdo se třísknul do hlavy a podobně. Ještě dneska si pamatuji větu, kterou trenér říkal vždy, když přinesl gumové napodobeniny nožů. Ta věta zněla takhle: Jeden nůž je pro menší děti, dva nože jsou pro větší děti. Můj trenér měl skvělé způsoby vysvětlování a já vždycky byla strašně šťastná, když si mě vzal na ukázku, byla to pro mě čest. Můj trenér byl pravda trochu tvrdý, ale to mě naučilo, že život se s nikým nemazlí a že si místo na světě musím vybojovat, i když to bolí. Zásluhou mého trenéra na mě nefungují páky, mám díky němu posunutý práh bolesti Za celých 8 let co jsem cvičila pod jeho velením mi byl skvělým průvodcem a nejen v ohledu karate ale i v životě. Naučil mě toho tolik, třeba Dojo Kun, což nikomu z vás asi nic neřekne, ale je to 5 pravidel, kterými se řídím doteď. Ty pravidla jsme museli odříkávat před tréninkem a nejen že jsme tím vzdávali úctu pánovi, který tato pravidla vymyslel a sepsal, tímto odříkáváním, jsme si je vryli do paměti a kdybyste mě dnes o půlnoci vzbudili a chtěli je slyšet, vysypu je na vás rychlostí blesku. Trenér měl velkou zásluhu na mé výchově a na tom, kdo jsem teď. Za celou tu dobu co jsem měla tu čest s ním cvičit, přišlo spousty lidí, ale někteří to vzdali třeba po jednou týdnu. Zůstali jen ti nejlepší, jen ta opravdová rodina, jeden tým se společnou duší. Také si pamatuji, že nám trenér kontroloval známky a dostávaly jsme dřepy za 4 a 5, někomu se to nelíbilo, ale mě to nevadilo, bylo to pro naše dobro, nechtěl aby z nás vyrostli hlupáci a myslím, že se mu to povedlo na výbornou. Přišel ale čas, kdy už se rozhodl, že je nás málo (byli jsme 4, co zůstali až do samotného konce) a řekl, že trénovat už nebudeme (obrečela jsem to a vůbec se za to nestydím, protože mi bylo líto, že ztratím tak skvělého trenéra, který pro mě byl jako druhý otec, strašně mi přirostl k srdci), ale doporučil nám někoho jiného, samozřejmě nikdo nechtěl skončit a tak jsme se rozhodli jako tým jako rodina, že půjdeme spolu dál a začali jsme cvičit u trenéra, který prošel také rukama našeho trenéra. Už tu cvičím 3 roky s lidmi z bývalého týmu a jsem nesmírně ráda, že jsme jako rodina zapadli do této velké rodiny a spojili se. Jsem ráda, že ta tělocvična ve které jsem nyní je mým domovem a místem, kde se cítím v bezpečí. Musím říct že v téhle rodině a v téhle tělocvičně je to super a nemůžu si na nic stěžovat, protože všichni si pomáháme a stojíme za sebou v jakýchkoliv chvílích, prostě táhneme za jeden provaz, ale popravdě nikdy nezapomenu na mého prvního trenéra, ale to neznamená že toho trenéra pod kterým teď cvičím nemám ráda to vůbec!!!! Oba dva je mám šíleně moc ráda a chovám k nim stejnou úctu a respekt. Oba dva jsou prostě super.
V dnešní době se najde spousta lidí, kteří karate zpochybňují, ale těmhle lidem se směji. Je spousta lidí co porovnávají karate s něčím jiným a teď si dovolím citovat svého trenéra který napsal pár moc chytrých vět: ◘Vždycky se najde někdo, kdo bude tvrdit, že jeho styl je lepší než styl toho druhého. Tohle moc nechápu. Trochu mi tam chybí respekt k tomu, kdo si jakou cestu vybral. A pokud mu vyhovuje a naplňuje ho, potom je pro něj nejlepší právě ta jeho cesta. A pokud jde o bojová umění, tak mi to přijde stejně směšné jako říkat že rohlík je lepší než houska ... Obojí je ze stejného těsta, jen má jiný tvar ...
Má naprostou pravdu!
Pro některé lidi karate je a bude něco, co budou porovnávat soudit a smát se lidem, kteří se tomu věnují, že jim to k ničemu není, že se neubrání na ulici a podobně, ale já se s vámi hádat nebudu, protože je to váš názor a máte na něj právo, můj názor však nezměníte.
Karate už cvičím 11 let a pořád mi připadá skvělé
Karate pro mě není sport, ale umění.
Karate pro mě není koníček, ale je to moje láska.
Karate necvičím proto, že mě někdo nutí, ale protože to sama chci.
Karate pro mě je a vždycky bude super.
Karate má navždy moje srdce a nejen karate ale i lidi, co se mnou cvičí - moje RODINA ♥♥♥