Cit, který se únavně opakuje pořád znovu a znovu

Novela Láska a tma patří mezi Waltariho nejosobnější a nejautobiografičtější díla a dlouho odpočívala na dně autorovy zásuvky, než byla v roce 1961 vydána. O lásce se ve finské literatuře píše hodně a často, ovšem o erotickém vztahu jen málokdy a v době vzniku tohoto díla se jednalo o téma ještě silně tabuizované.
Mika Waltari (1908–1979) napsal řadu známých historických románů, pohádek, detektivek i filmových scénářů. K nejoceňovanější části jeho díla patří psychologické novely, někdy označované jako „malé romány“, které psal zejména ve 30. a 40. letech. Ovšem jeho patrně nejosobnější a nejautobiografičtější novela Láska a tma vznikla až v roce 1953 a dlouho odpočívala na dně autorovy zásuvky, než byla v roce 1961 vydána.
O lásce se ve finské literatuře píše hodně a často, ovšem o erotickém vztahu jen málokdy a v době vzniku tohoto díla se jednalo o téma ještě silně tabuizované. Vypravěč, kterého můžeme na základě dobových svědectví s Waltarim do značné míry ztotožnit, vede otevřený dialog či spíše monolog se svou současnou milenkou o své dávné lásce, svém vztahu k rodině, práci a ženám a lásce obecně. Ve čtyřech časových rovinách probírá na jedné straně počátky svého nenaplněného vzplanutí k Marvi, své již mrtvé milence, a jejich opětovné setkání za války, kdy se sám léčil na psychiatrické klinice, na straně druhé popisuje prvotní vášeň i pomalé vyhasínání současného milostného vztahu s nejmenovanou mladou ženou, kterou začíná pociťovat už jen jako překážku tvůrčího procesu.
Ve finském originále se novela jmenuje Kalina (Koiranheisipuu) a tento keř Waltarimu slouží jako metafora zralého a k rozpadu spějícího života. I milostné vztahy vyschnou a odumřou jako tento plevelný keř, který roste u hnojiště.
Zajímavý je vypravěčův vztah k manželce, která pro něj představuje bezpečný přístav, do nějž se po všech výbojích vždy vrací a v němž hledá klid na práci. Spisovatel věří tomu, že své milenky připravuje pro jejich nové vztahy, ve skutečnosti však připravuje sám sebe k další tvůrčí práci, kterou staví nad veškerou vášeň erotickou, protože „žár těla nikdy nemůže zvítězit nad žárem v hlavě“ a protože je to „práce, kvůli níž jsem se zrodil, vše ostatní je jen příprava, materiál…“. Umělec se živí životy jiných, které vysává a jimž ubližuje, nedokáže žít šťastně a spokojeně v současnosti, protože ve svém díle usiluje o nesmrtelnost mimo čas. Proto je třeba radost a štěstí obětovat, rozbít na kousky.
Novelu Láska a tma lze řadit mezi literární zpovědi, tedy k autobiografickému žánru, který se ve finském kontextu naplno prosadil až v 70. letech (např. Christer Kihlman). Do značné míry zde Waltari navazuje na svou předchozí autobiografickou poetickou prózu Čtyři západy slunce (č. 1976), v níž vylíčil okolnosti vzniku svého patrně nejslavnějšího díla, románu Egypťan Sinuhet. Tentokrát však nechává nahlédnout opravdu hluboko do duše umělce trpícího koloběhem depresí, z nichž cesta zpět k psaní vede přes milostná dobrodružství, jež jsou pro partnerky zničující. Tvůrčí práce je však autorovi nade vše, s tou žádná žena nemůže soupeřit. Vždyť láska je jen „cit, který se únavně opakuje pořád znovu a znovu, a dokonce stejnými slovy“.

© Lenka Fárová – 3. 10. 2013