Dobrodružství na veřejném WC

Dobrodružství na veřejném záchodě (Kronika sepsaná ženou)

Moje máma byla horlivou navštěvovatelkou veřejných záchodků. Od malička mě brala s sebou na záchod, učila mě očistit prkénko toaletním papírem a potom ho po obvodu pečlivě poklást kousky papíru. A nakonec mi kladla na srdce: "Nikdy, nikdy si nesedej na mísu veřejného záchodu." Pak mi ukázala záchodovou "pozici", která spočívá v balancování nad mísou v polosedu, aniž by se tělo jakýmkoliv způsobem dotklo prkénka.
To bylo před mnoha lety. Ale ještě dnes, i když už jsem dospělá, je pro mě bolestně obtížné tuto "pozici" vydržet, když je můj močák těsně před explozí. Když "musíš jít" na veřejný záchod, narazíš na frontu žen, která působí dojmem, že zde lze koupit trenky Brada Pitta za poloviční cenu. Tak trpělivě čekáš a mile se usmíváš na ostatní, které mají taktéž diskrétně nohy křížem a konečně se ocitly ve skupině, kde lze mluvit o všech těch blbostech, o kterých normálně mluví jen ženy ve frontě na čůrání.
Konečně jsi na řadě. Zkontroluješ pod dveřmi všechny kabinky, jestli uvidíš nohy. Všechny jsou obsazené. Konečně se jedna otevře a ty téměř vystrčíš z kabinky osobu, která ji až dosud okupovala. Vstoupíš a zjistíš, že zamykání dveří nefunguje. Nevadí, podržím je rukou. Chceš si pověsit kabelku na háček, který by měl na dveřích být, ale žádný tu není, tak si ji pověsíš kolem krku a sleduješ, jak se pod tebou houpe, a snažíš se nevnímat, jak ti ucho od kabelky "stíná" hlavu, jelikož máš kabelku plnou bordelu, který sis tam po dlouhou dobu "střádala" a z něhož většinu věcí vlastně nepoužíváš, ale je důležité je nosit, co kdyby náhodou.
Ale vraťme se ke dveřím. Jelikož neměly funkční zámek, máš jedinou možnost - podržet je rukou, zatímco tou druhou si bleskově sundáváš kalhotky a zaujímáš "pozici"..... Úleva...... Áhhhhhh..... Ještě větší úleva.....
A najednou ti zazvoní mobil - který je samozřejmě v kabelce. To je ta chvíle, kdy ti svaly začínají vypovídat službu.... Strašně ráda by sis sedla, ale neměla jsi čas očistit prkénko ani ho pokrýt papírem, takže stále udržuješ "pozici", nohy se ti klepou tak silně, že by dosáhly 8. stupně Richterovy škály, snažíš se nevšímat si toho tenkého praménku, který se lepí na míse a od kterého sis ušpinila silonky - což bude určitě vidět! Ale mobil už naštěstí přestal zvonit.
Abys odpoutala mysl od tohoto neštěstí, začneš hledat ruličku toaletního papíru, aaaaale..... haha! Role je prázdná! Nohy se ti klepou pořád víc. Vzpomeneš si, že máš ještě kousek papírového kapesníku, kterým sis před chvílí vyčistila nos. Bude muset stačit. Zmačkáš ho tak, aby sál co nejvíc. Ale je opravdu malý a navíc je pořád ještě vlhký od toho, jak ses vysmrkala.
Vtom někdo vezme za kliku tvé kabinky, a jelikož zámek na dveřích stále nefunguje, dostaneš obrovskou ránu dveřmi do hlavy. Zostra a jako šílenec zařveš: "OBSAZENOOOOOO"!!!!! Zatímco pořád ještě přidržuješ dveře volnou rukou, zazvoní znova telefon. Jak se snažíš ho definitivně vypnout, onen kousek kapesníku ti vypadne z ruky přímo do loužičky na podlaze, o které si nejsi jistá, jestli je voda nebo hmmmm..... che! Nohy už nezvládají vypětí, podlomí se ti a ty letíš naznak, až dosedneš na záchodovou mísu. V mžiku jsi opět na nohách, se štítivým odporem, ale už je příliš pozdě, tvůj zadek už přišel do kontaktu s těmi všemi původci a formami života z prkénka, které jsi TY, i když jsi měla čas to udělat předtím neobložila toaletním papírem, který tu v každém případě nebyl. Když pomineme tu ránu do hlavy, uříznutou hlavu od ucha kabelky, ušpiněné nohy a silonky a tu ještě stále vlhkou věc i vzpomínku na to, jak ti máma říká: "To je nechutné..... nedokážeš si představit, jaké všechny nemoci bys tu mohla chytnout......", tahle katastrofa tím ještě nekončí.
Automatický senzor záchodu je teď tak zmatený, že nechá vodu spláchnout do odpadu všechno tak vehementně, že se musíš chytit držáku, na kterém visí toaletní papír (pokud tu je) ze strachu, že tě spláchne s sebou a ty vypluješ někde v Číně. Až teď konečně rezignuješ. Jsi zlitá vodou, která vystříkla ze záchodové mísy jako fontána. Jsi vyčerpaná. Snažíš se utřít celofánem ze žvýkaček Winterfresh a pak vyjdeš z kabinky k umývadlu. Nejsi schopna zjistit, jak funguje automatický senzor na kohoutku, tak si umyješ ruce slinami a utřeš je do papírového ručníku.
Procházíš kolem fronty žen, které ještě stále čekají se zkříženýma nohama, a nejsi schopna se ani zdvořile usmát. Vtom tě jakási dobrá duše na konci řady upozorní, že za sebou táhneš na botě přilepený toaletní papír dlouhý jak Mississippi! Sundáš ho z podrážky boty, tupě ho vložíš do ruky ženě, která ti to sdělila, jemně řekneš: "Vezměte si ho, možná ho budete potřebovat!" a vyjdeš ven.
Tam koukneš na svého manžela, který vešel na pánský záchod, použil ho a vyšel zas ven a který měl dostatek času si přečíst Vojnu a mír, zatímco na tebe čekal. "Proč ti to tak dlouho trvalo?" zeptá se tě naštvaně. "Bál jsem se o tebe. Dokonce jsem ti volal, jestli se ti něco nestalo, ale nezvedala jsi to!"
A tohle je přesně ta chvíle, kdy ho pošleš do "hajzlu!"
Tento příběh je věnován VŠEM ŽENÁM NA CELÉM SVĚTĚ, které kdy musely použít veřejný záchod. A konečně vysvětluje vám, naši mužové, proč nám to tak dlouho trvá.