Fejetony Ludvík Vaculík

Dobrý den z Bratislavy

Ján Štrasser
(Lidové noviny. Roč. 8, č. 12, 14.1.1995)

Za značkou F. R. & G. se skrývá vydavatelství, jež vede (přesněji řečeno, jímž je) básník Oleg Pastier. Asociace s pražským TORSTEM Viktora Stoilova není celkem náhodná. Pastier vydává časopis Fragment (prvních deset čísel pochází už ze samizdatu) a knížky: tolik, na kolik sežene peníze. Loni vydal desítku titulů, mezi nimi prózu Lubomíra Martínka, reedici povídek Leopolda Laholy, miniatury Daniila Charmse, literární texty dvou velkých modernistů Vasilije Kandinského a Sergeje Šaršúna a knížku se zvláštním názvem Poco rubato. U ní se chci zastavit.
Poco rubato znamená v hudební terminologii "poněkud neklidně". Editorka Iva Kadlečíková tak nazvala soubor, jejž sestavila z dochované korespondence, kterou si v normalizačním dvacetiletí vyměňovali Čech Ludvík Vaculík a Slovák Ivan Kadlečík, občansky perzekvovaní a publikačně umlčení spisovatelé. Ačkoli na obálce knihy figurují pouze jejich jména, patří sem i jméno Kadlečíkovy manželky Ivy, která precizní restaurátorskou prací a osobně laděným, avšak věcným komentářem zacelila štěrbiny a mezery v celkové podobě korespondence.
Kadlečíkovy a Vaculíkovy dopisy jsou v prvé řadě osobními svědectvími o přirozené lidské statečnosti, o charakteru, o každodenním úsilí uchovat si za nepříznivých okolností osobnostní, především mravní integritu. Vypovídají o neokázalé solidaritě spřízněných volbou. Ano, volbou, protože není pravda, že být disidentem bylo jakési fátum -- naopak, totalitní režim především na Slovensku dost stál o návrat ztracených synů a dcer a uměl také odměnit sebeponížení zbloudilých oveček.
Za druhé je tato korespondence dokumenty zrodu, vývoje a přetrvávání české a slovenské nezávislé kultury, což má opět svůj specifický slovenský rozměr: pozorný čtenář zaregistruje kontrast mezi šířkou a především provázaností českého literárního disentu a izolovaností několika slovenských osamělých běžců (Hrúz, Ponická, Šimečkovi...).
A do třetice. Soukromý dopis se při drasticky omezených možnostech veřejné seberealizace spisovateli legitimuje jako literární žánr, dostává estetickou hodnotu a zvýrazňuje se jako artefakt. Zúžení prostoru pro svobodný pohyb myšlenek a slov způsobilo, že ti, kteří se s takovým omezením nemínili smířit, se vydali jediným možným směrem -- do hloubky. A stalo se jim to -- budiž mi odpuštěno drsné přirovnání -- co se stává lidem, kteří ztratí některý ze smyslů: zjemní a zcitliví ty ostatní.
Vaculíkův poslední publikovaný dopis má t¨dataci 14. prosinec 1989 a najdeme v něm i tuto větu: Budoucnost je černá, každý může dělat, co chce." Cítím v těch slovech úlevu, že pominulo, co bylo, i obavu z toho, co přijde. Ironií zlehčovanou nostalgií nad tím, že neodvratně končí jistý zřetelně konturovaný způsob života, a pocit, že přichází čas velké osobní i kolektivní nezodpovědnosti, jež jako rez rozevře právě ty pozitivní hodnoty, které přetrvaly dvacet negativních let... Kadlečíkova odpověď na tento dopis odchází z Pukance do Prahy za sedm dní. I v něm je věta, hovořící cosi podstatného, tentokrát o slovenské realitě: "Revolúcia besnie, pozerám sa z okna, ulica prázdna, až dve sýkorky poskakujú pred oknom."
Poněkud neklidně. Trochu nepokojně. Poco rubato.