Holčička, táta a veliký smutek

V jemných náznacích, citlivě i s malinkou dávkou laskavého humoru se kniha Stínidla finské manželské dvojice Maiji a Anssiho Hurmeových věnuje jednomu z nejtěžších témat vůbec, a tím je ztráta rodiče.
Jednoho dne se holčičce do života nastěhuje podivná tichá bytost s modrým deštníkem, kterou kromě ní samotné nikdo nevidí a která se nemá k odchodu. Bytost sleduje holčičku od snídaně až po večerní ukládání ke spánku, po celý den vyžaduje veškerou její pozornost, nenechá ji ani hrát si s kamarády a způsobuje nejrůznější trampoty od nesnědené snídaně po počurané kalhotky. Nedosti na tom: druhý den se další Stínidlo nastěhuje i k tatínkovi a obě pak začnou v téhle dvoučlenné domácnosti hospodařit tak, že se v kávě místo mléka ocitne džus a na chlebu místo másla zubní pasta. A Stínidla stále rostou…
Severští autoři dětské literatury se temnějším stránkám života věnují velmi často, protože si uvědomují, že zatajovat je před dětmi nikam nevede a že je lepší, když se i tato témata s dětmi otevřeně probírají, než aby se o nich „taktně“ pomlčelo. Z poslední doby lze uvést například Pernillu Stalfelt a její knihu O smrti smrťoucí, Gaarderova Antona a Jonatána, těžko opominout dnes už klasickou knihu Astrid Lindgrenové Bratři Lví srdce.
Podobně nelehkým tématům se ve své tvorbě věnuje také úspěšný helsinský tandem, který tvoří grafička a ilustrátorka Maija Hurme a grafik a autor příběhů Anssi Hurme (oba nar. 1976). První společnou knihu Pod peřinou, kde nemocná Elsa zažije neuvěřitelná dobrodružství s lesními zvířátky, vydali už v roce 2012. Jejich další dílo, jehož hrdinou je neohrožený Netopýří kluk, bylo o dva roky později nominováno na cenu Arvida Lydecka určenou knižnímu počinu pro děti a mládež. Obě knihy také reprezentovaly Finsko na bratislavském bienále ilustrací. Maija Hurme ovšem ilustrovala i desítky knih jiných finských a švédských autorů, sama uvádí, že nejraději má ty určené nejmladší věkové kategorii.
Ve Stínidlech (kniha letos získala cenu od Společnosti pro švédskou literaturu) se autoři pokusili popsat i zobrazit, jak vypadá smutek, jak tíží a svazuje, jak se nedá zahnat, jak se nečekaně vrací, přesto se však může stát jistou útěchou: „Té noci objalo celý dům šumivé šero. Věděla jsem, že nás Stínidla chrání. Okamžitě jsem usnula. Zdály se mi překrásné sny. O hvězdách. O létání. O mamince.“
Mnohovrstevnatý, nadčasový příběh nechává na čtenářích, aby si domysleli, kam a jak maminka zmizela, vlastně to ani není podstatné. Důležité je, jak se vyrovnat s všudypřítomným steskem a smutkem, jak zvládnout pocity, které zná asi každý, kdo podobnou ztrátu zažil. Není přitom podstatné, zda je malý či velký.
Personifikace onoho pocitu do podoby mlčenlivé bytosti s tváří klauna, jejíž stín pohlcuje téměř veškeré denní světlo, působí zprvu tajuplně, ale postupně přináší klid a smíření. Kouzelné ilustrace v tlumených odstínech šedé, zelené, modré a hnědé nejspíš neosloví děti zvyklé na křiklavé barvy disneyovských knížek, ale právě tato harmonická barevná škála s tématem skvěle ladí.
Knížka Stínidla, věnovaná „těm, kteří nám chybějí“, může být vítaným tipem pro všechny menší i větší, kteří někoho ztratili a snaží se vyrovnat s všeobjímajícím a nekonečným smutkem. Třeba jim pomůže alespoň na chvíli Stínidla pustit s draky po větru a smířit se s tím, že se občas vracejí.

© Lenka Fárová – 12. 9. 2019