Mckenzi

POHLED, který si mnohý z Nás neumí představit ani v těch nejhorších představách ...
ČAS, který Nám protéká mezi prsty, o velikosti pár akrů čtverečních a kvůli čemu?
Špatnému načasování, špatnému rozhodnutí, špatném úsudku, špatnému kroku, který jsme učinili, díky němuž se popíráme s následky...
-----------------------------------------------------------------------------
Pohled upřený přes tak známe ocelové parametry, kde zdi zahalují tu realitu skrytou přede mnou, vzhlížím k nebi, kde sluneční paprsky se odráží od ostnatých spirálových drátů, jenž zachycuje světlo, které nezapadá daleko, přes možnost vidění za zeď, má viditelnost je velmi krátká, svoboda, tady neexistuje, slovo SVOBODA, pro to tady není místo! Snažím se nadechnout, potlačit vztek v sama samotné, nehledící za zády a hluk, kterým trpí má svobodná duše, jako kdybych se probrala z jednoho špatného snu. Jeden špatný moment, jeden špatný okamžik a rozhodnutí, zapříčinilo, že moje zákonitá podmínka, které byla moje svoboda, můj útek od tohohle shithouse, od tohohle teroru, od okovů, od utlačování a od zabíjení celé mé naděje, zabraňování mé duši žit ... S pocitem toho všeho opět, spadám se svoji náturou zpět na zem, do reality, pokud se to tak dá nazvat, snažit se dýchat, nezpanikařit, přesto věřit, že to dopadne nějak dobře, můj vztek se hromadí a já jsem svým vězněm v hlavě i v tomhle vězení, kterému není uniku, drží mě obrovské čtvercové zdi, posetý navrchu ostnatými dráty, a moje víra upadá kdykoliv mě projde personální psycholožka! Nejsou to obavy, není to strach z psychologické analýzy, ale proto, že je to člověk kterého miluji vším, a jsme v průhledném akvárium, kde se ji nemohu dotknout, říci: "Krásko, všechno bude skvělé!" Profesionalita je na místě, a i když se Naše pohledu střetnou uprostřed toho všeho, chceme se aspoň prstem sebe dotknout, nemůžeme. Tady nejsme doma, nejsem ve svém obýváku, kde jsme víno popíjeli a byli happy, kvůli jedné náhodě, a zvráceném osudu, jsem tam kde jsem byla, bez možnosti návratu, bez možností milovat někoho, na koho se můžete pouze každý den dívat, můžete se míjet, a můžete se postupně dívat jak Vás tohle zabijí, emoce, tenhle prosto, lidi, a svoboda, která právě dostala okovy!
Odbourat vztek, smutek, emoce, které mnou proudí, je stěží stabilní, přesto se ovládám a snažím se dýchat! Kráčím každým dnem naprostým stereotypem, o rozloze určitého čtverce, pořadníku a vzorce! Každý den mě drží v myšlenkách, SVOBODA, PRESUMPCE NEVINY and SHE! Ale nepoddat se tomu všemu, je náročnější než si člověk myslí, byli doby, kdy jsme tohle detailně neprožívala, ale když máte svobodu, když máte možnosti, když máte život, lásku máte přesně to, co tady naprosto ztrácíte, všechno Vám najednou splývá, všechno se to na Vás sype a vy se držíte zuby nehty, bojujete o přežití, a vlastně pro co? Den kdy jste nevinně usvědčený z vraždy, kterou jste nespáchaly, kdy vlastně zjistí, že Vaše budování všeho nanovo, se posralo v jeden fuck day! Všechno to co Vás drželo najednou se z místa rozsypalo na prach! A vy začínáte panikařit, bojíte se životních muk v tomhle hororu s kterého jste tehdy vyvázli o chlup! Kde Vás zachránila právě ONA, která to jediná s Vámi nevzdala, a teď? Jak to vše bude, když nebudete mít život, svobodu ani jí, co se stane se mnou?! Kdo pak budu?
Stojím opřená o dveře, z kterých jsem právě vyšla " Psychologist Mrs. Westfall ", snažíme se obě dýchat, pro Nás obě těžká situace nastala, láska nás pohání, láská nás přitahuje, chceme se líbat, chceme se dotýkat, být si na blízku, ale pravomoce, profesionalita, zákon a diskretnost o Našem vztahu, který by mě mohl přičíst další roky a jí zničit karieru v tomhle nepřipadalo v úvahu, bylo to a stále je v rozporu s mojí podmínkou, přesto jsme obě na dně, bez té druhé, snažím se vyplavat na povrch, ale čím více se snažím tím více, spadám níže a níže do propasti!
Připadám si v temnotě bez světla, jsem odkázaná jen na svuj instinkt, a přesto mám pocit, že jsem nestabilní, nejsem ten člověk, kterým jsem byla kdy jsem odsud tehdy odešla, nejsem člověk, kterám jsem byla, když jsem mohla dýchat, jí jsem se mohla dotýkat, mohla se rozhodovat. Stojím na místě, nesmět se pohnout, hledící do nebe a vzhlížet to, co mi chybí, to co jediné dokáže oddolat proti tomudle všemu, jsem člověk bez vědomí a vzduchu.
Omývat se vodou, snažit se smýt ze sebe všechen stres, strach, obavy, je jako kdyby jste chtěli aby na Sahaře pršelo, nemožné mé ruce se zabořuji do zdi, snažím se zachytit, abych neupadla na to dno, na zem, která je pode mnou.
Známe tváře, které mě tu rádi vidí, však nedokáži pochopit, že tohle není život, kterým chci směřovat, měla jsem život, milovala jsem, žila jsem - ale stačil jeden člověk, který očividně mě chtěl vidět na dně, chtěl abych to pocítila, chtěl abych cítila tohle vše, a tak jsem se stala obětí nevinného obžalování z vraždy obviněného, ačkoliv jsem to neudělala, byla jsem usvědčená, ačkoliv nemám na rukou krev, podle kriminálky dle mých otisku stanovili vinu a obvinění, neptali se, nežádali obhajobu a usvědčili mě na 25 let, tudíž nějaké motto, že pravda vždy zvítězí v tomhle ohledu je nepodstatná, presumpce neviny, mi akorát ukázala směr, a to ten že mohu možná jen říci: "SBOHEM MÁ LÁSKO" budeme se sic míjet, ale už nikdy nebudu moci pocítit dotyk, Tvé polibky, Tvé objetí, koukat jak spíš, či Naše pařby v obýváku! Vše umřelo přesně v moment kdy se přede mnou objevila kriminálka a na ruce mi položili želízka. Tehdy moje SVOBODA zmizela a všechno kolem umřelo a temnotou zakrylo!

Více http://mckenzi.blog.cz/