Menšiny jako jiný způsob života

Eseje finského spisovatele a novináře Villeho Ropponena čtenáře zavedou od Baltského moře až k Volze, Obu či Severnímu ledovému oceánu. Vyprávějí o minulosti, současnosti a poněkud nejisté budoucnosti uralských menšin v Rusku, které se k nim nikdy nechovalo příliš vřele.
„Jednal jsem jinak, než jak je v Evropě zvykem: vydal jsem se směrem na východ a na sever.“ Helsinský autor a aktivista Ville Ropponen (nar. 1977) se od mládí zajímal o Rusko. Jak sám popisuje, stalo se tak bez logického důvodu, zapůsobilo na něj cosi jako magnetismus. A pak se zamiloval do ženy, která rusky neuměla, a odjel za ní do Tallinnu, kde narazil „na jednu ruskou marginálii, uralské národy“. Seznámil se tam s udmurtskými, komijskými i mordvinskými studenty a řízením osudu se v uralské myšlence našel. Ve své knižní prvotině Uralské okno, která nese podtitul Esej o menšinách Ruska, se Ropponen vydal na velmi osobně laděnou pouť po stopách těchto národů a kultur, jejich historii i současnosti a zamýšlí se i nad jejich nejasnou budoucností. Jako Fin však hledá také kulturní sounáležitost s těmito etniky, s jistým rozechvěním se setkává s představiteli jednotlivých kultur a literatur, popisuje přírodní rituály v posvátných hájích i represe, kterým čelí mnozí aktivisté i v současnosti.
Jako žánr zvolil autor ve Finsku velmi oblíbenou literární formu eseje, k níž sahá řada začínajících autorů, možná proto, že připomíná populární blog. Rádi ji mají ovšem i zavedení autoři, v češtině však finská esejistika vycházela zatím pouze časopisecky, jako např. ekologicky laděné eseje Erna Paasilinny. Ve finské tradici se na rozdíl od tradice středoevropské esej jako žánr řadí k beletrii, protože v ní stejně jako v Ropponenově textu převažuje subjektivní pohled autora, který vypráví o svých osobních pocitech, mnohdy poeticky popisuje autentické zážitky, i když také glosuje, cituje či parafrázuje cizí texty.
Základním tématem Ropponenovy knihy, která ve finském originálu vyšla již v roce 2012, je identita malých národů v Rusku, o jejichž roli v historii se spíše mlčí. Během posledního tisíciletí si tyto národy svobodu a samostatnost užívaly vždy jen v krátkých časových úsecích, po nichž pravidelně přicházelo další a ještě tužší období útlaku a represí. Problémem Ruska se podle Ropponena zdá být to, že samo sebe chápe jako monolit. Kdyby však připustilo fakt, že bylo historicky vždy mnohonárodní a mnohokulturní, získalo by na dynamice a rozvíjelo by se mnohem zdravěji.
Uralskými jazyky v současnosti hovoří asi 24 milionů lidí, vlastní stát mají ale pouze Maďaři, Estonci a Finové. I finství je podle Ropponena ovšem možné chápat z postkoloniálního hlediska – výsledkem nucené asimilace může být velká míra psychických poruch, sebevražd i alkoholismus. I pro Finy tak podle něj představuje jistou možnost uvědomění si uralských kořenů.
Zvláštní pozornost autor věnuje popisu náboženství, filozofii, kultuře i literatuře jednotlivých menšin, s jejichž představiteli se na svých cestách po Rusku setkává. Projíždí tak něneckou tundrou, kde se ještě ve velkém chovají sobi, zastaví se u Mordvinců, kteří sice tvoří téměř milionovou populaci, ale ta je z valné části již rusifikována. V části věnované Chantyjsku se Ropponen věnuje úvahám o kdysi uctívané Zlaté ženě, v kapitole o Marijsku podává svědectví o rozmachu volžskopermských jazyků i kultury ve 20. letech 20. století, který v r. 1937 krutě potlačily stalinské čistky, jež v románu Můra popisuje také Katja Kettu.
Modernizace vs. tradice
Jedním z uměleckých směrů, jímž se tyto kultury a jejich literatury vydaly, je etnofuturismus. Původně náhlý nápad skupinky intelektuálů z estonského Tartu, který se zrodil na sklonku sovětské éry, postupně přerostl ve svébytné umělecké hnutí. Nový směr měl ohlas nejen v Estonsku a Finsku, ale zaujal i uralská etnika na severu Ruské federace, která k jeho uměleckému poselství často připojují i politický, národní, ekologický či etický rozměr. Ropponen tento umělecký směr nedefinuje nijak přesně, ale o to nadšeněji popisuje atmosféru etnofuturistického festivalu Jar-Jar v Udmurtsku. Pro bližší seznámení s literaturou tohoto směru lze doporučit novelu udmurtského spisovatele Vjačeslava Ar-Sergiho Iževské noci.
Značná část Ropponenových úvah směřuje k ekologickým tématům (viz např. kapitola Chvála parmy, tj. komijsky „tajgy“) i filozofickým otázkám, jako třeba v pojednání o limitismu Kallistráta Žakova, pro nějž byl les domovem a v jehož učení „pohanství, křesťanská víra a vědecký obraz světa nejsou ve vzájemném rozporu, ale mohou žít v symbióze, tak jako hřiby a břízy v komijském lese“.
Mohou uralské národy něco nabídnout „unavenému západu“? Blízký vztah s přírodou pro ně není prázdná fráze. Uralské národy upřímně usilují o soulad s ní, liší se tak od jiných, které dlouho považovali (a některé bohužel dosud považují) přírodu za nepřátelskou nebo za něco, co je třeba ovládnout a využít.
Je však možné tyto menšiny modernizovat, aniž by ztratily sebe sama? Nebezpečí globalizace je všudypřítomné, nevyhnulo se tedy ani těmto národům. A hlas menšin v monologu většinové společnosti zaniká. Ztráta jazyka (a tím postupně i kulturní identity) je daná mnoha faktory. Svou roli sehrála násilná rusifikace, ale dochází i k uzavírání smíšených manželství, mnoho příslušníků uralských národů sleduje vlastní prospěch a přejde na ruštinu dobrovolně. Politické snahy spojit menší jazyky (např. erzjanštinu a mokšanštinu) a tím je posílit bývají vedené shora a většinou mezi obyvateli narážejí na odpor. Nové technologie však přinášejí i nové možnosti: od r. 2008 vznikají stránky Wikipedie v erzjanštině, udmurtštině, marijštině či komijštině, oblibu získává i všeuralská sociální síť, kterou založili studenti a v níž jsou k dispozici i videa a konverzační příručka ve všech uralských jazycích.
Kniha obsahuje i krátký Úvod určený indoevropskému čtenáři, v němž překladatelka Petra Hebedová společně s Michalem Kovářem, redaktorem knihy, který v nakladatelství Pavla Mervarta zároveň řídí edici Uralica, poskytují zasvěcený vhled do problematiky uralských jazyků, literatury i sounáležitosti. Překladatelka k textu připojila také hojné komentáře, bez nichž by mnoho souvislostí Ropponenových esejů zůstalo českému čtenáři skryto, a autorův seznam literatury vhodně aktualizovala tak, že doplnila české či slovenské tituly použitých zdrojů, pokud existují.
Menšiny, jak jsou popsány v Uralském oknu, lze chápat jako podvědomí většinové kultury nebo také jako její protiklad. Jestliže usilujeme o diverzitu v přírodě, neměli bychom zapomínat ani na diverzitu jazykovou a kulturní. Ville Ropponen čtenářům zprostředkovává místy zaujatě patetický, ale přesto velmi cenný pohled na stále ještě živé a nám velmi málo známé národy. Zároveň však varovně zvedá prst: rychle se totiž zřejmě bohužel blíží doba, kdy se vtip o tom, že „největším uralským národem jsou Rusové“, stane trpkou realitou.

© Lenka Fárová – 2. 8. 2019