Ten, co srážel kaštany v parku

Ten, co srážel kaštany v parku poznamenal každý můj podzim. Nikoli ve zlém ani v dobrém, jen neutrální zářez navlhlé vzpomínky pokaždé, když uklouznu na spadaném listí rozježděném auty napadrť.
Tehdy to byl, i přes neholený porost celého obličeje, vlastně ještě kluk. Nikdy jsme se neshodli, jestli byl jen „blbej“, nebo i „nějak postiženej“, a neví se to dodnes. Každopádně tehdy v parku objevil obrovský, tlustý klacek a pustil se do toho. Rozmáchl se a vrhnul. Vyvinul největší sílu, jakou byla schopna vyvinout bytost jeho rozměrů, a zařval. Na zem se snesl příval listí, větví, kaštanů i jejich slupek. V tu ránu byla kolem spousta pištících dětí, pro které byl tento neobvyklý vandalský čin zázrakem. Rozesmátě nadílku sbíraly a vůbec si neuvědomovaly, že se budoucí Ten, co srážel kaštany v parku chystá znovu rozmáchnout. A pak už jim to padalo na hlavy a my jsme se tomu z nedaleké lavičky smáli. Celé odpoledne jsme ho pozorovali. Jak nezištně vrhá kládou, až další větve létají po okolí, naštěstí nikdy ne přímo na ty uřvané hady s vyboulenými kapsami. To odpoledne udělal tolik parchantů šťastnými! Tohle tady ještě nebylo, a to tu dřepíme skoro denně.
Pak se stalo něco, díky/kvůli čemu dostal debil svou indiánskou přezdívku. Rozmáchnul se, zařval, vyhodil kládu do vzduchu a ve vlhké trávě mu podjely obě nohy. Upadl na zem a praštil se zezadu do hlavy o betonový obrubník. Ležel na zádech a nehýbal se. Křik, smích, strkanice a spousta dalších spadaných kaštanů. Vstávám z lavičky a jdu k němu. Jestli je mrtvý, bude muset někdo z nás dojít na polikliniku, o mobilech nemáme zatím ponětí. Ale vypadá to dobře, kluk se zvedá, vytahuje si gumu od plandavých tepláků a koulí očima. Každým čumí jinam, ale to dělal i předtím. „Je ti něco,“ zamumlám, když už jsem teda u něho. Celé je to absurdní, on možná ani neumí mluvit, chodí do zvláštní školy, a až bude dospělý, spáchá z důvodu nesvéprávnosti něco historicky otřesného. Protentokrát mu nic není, v hlavě má jen to, co míval vždycky, jen se s tím vším před chvílí pořádně břinklo. Nevím už, co bylo dál. Asi sednul na kolo a odjel domů, v břiše hlad, na hlavě bouli a na zádech pomyslnou cedulku s novým jménem, které zkoušíme použít hned, jakmile zmizí za rohem.
Nedávno náš park zrekonstruovali a myslím, že široké obrubníky vzaly zrovna v těch inkriminovaných místech zasvé. Stromy však stojí dál. Někdy kaštany ještě srážíme, většinou ale nemáme čím. Kdyby tu tak byl on… Vybavuju si, jak tehdy vypadal, v těch slabých teplákách a v šusťákové bundě do pasu, obličej nafouklý a plný divných otvorů, z nichž dva nejdůležitější obdržely velmi tlusté brýle. Dneska bych ho nepoznala. I přezdívku už má jinou. Historicky otřesný skutek opravdu spáchal. Nebyla jsem u toho, a tak si ho pamatuju v dobrém. Jak funí, hýbe nosem nahoru a dolů a větří kaštany jako divočák u krmelce. Ten, co se svlíkal na plese už je jeho pozdější kapitola. Nebo taky Ten, co dělal striptýz a neumyl si předtím zadek. Někdy jen zkráceně Tanečník či Striptér. Udělal radost tolika lidem, aniž o tom věděl. Taky jich hodně vyděsil. Sklidil nevídaný potlesk a zajistil si nesmrtelnost. Právě teď se její kusy vznášejí kolem mě. Jak jinak, je podzim a vlhké listí klouže pod nohama. Když chci, slyším ten zvuk. Bouchnutí hlavy o obrubník. Úplně stejné, jako když se od betonu odrazí čerstvě vylouplý kaštan.

© Anna Bolavá – 26. 10. 2018