Vojtěch Dyk: Všichni jsme z jednoho kmene

V jedné z vinohradských kaváren, v jejíž blízkosti žije se svou ženou Táňou, si objednáváme domácí limonádu. Téma hovoru se rychle stočí k připravovanému koncertu v pražské O2 areně, který Vojtěch Dyk odehraje 27. listopadu. Chce nabídnout nejen velkolepou hudební a vizuální podívanou, ale také povzbudit rozdělenou společnost k hledání společného jazyka.

Zanedlouho vás čeká koncert s vaší kapelou D. Y. K. v pražské O2 areně. S jakými pocity se na něj chystáte?

No těším se moc! Neznamená to, že bych s tak velkým koncertem neměl práci a starosti, to rozhodně mám, přece jen je to velká akce, kterou je potřeba po všech stránkách připravit. V O2 areně už jsem sice koncertoval několikrát, ale i tak má člověk před tak velkým prostorem respekt. Hrát tam je krásný pocit, přece jen je to naše největší koncertní hala. Přípravu beru jako cestu, která mě baví, i když je náročná. Ale určitě taky vím, že mě bude bavit i ten odpočinek, až to celé skončí.

Na co se mohou těšit diváci?

Předně bych si přál, aby to pro diváky a posluchače mohl být zážitek hudební, vizuální i duchovní. Troufnu si tvrdit, že muzikantsky je kapela D. Y. K. na světové úrovni. Obklopil jsem se samýma mladýma, kteří už mají úplně jiné hudební uvažování, ale přitom úctu ke stáří, což mi vyhovuje. Navíc jsme investovali do 3D zvuku, který bude mít česká kapela v O2 areně vůbec poprvé. Zajistí úplně jiný zvukový zážitek, než je běžné. Po koncertech v menších sálech jsme si řekli, že chceme písně ztvárnit i divadelně.

Chtěl bych, aby ti lidi, co na náš koncert přijdou, odcházeli nabití, ať už fandí Spartě, nebo Slavii.
Do O2 areny se vejde zhruba dvacet tisíc diváků. Jak se vám s tak velkým publikem pracuje?

Pracovat s takhle velkým davem je úplně jiná disciplína než odehrát koncert v menším prostoru, ale já to mám rád. Obojí má něco do sebe. Vnímat prostor a publikum v něm je něco, k čemu jsem byl vychovávaný už divadlem. Nejlepší je samozřejmě jít postupně. Odmala jsem hrál v amatérském divadle, nejdřív jsem si zvyknul na menší scény, potom jsem přišel do Národního, tam už musíte dělat větší gesta, která mají dosah i na druhé galerii, že. Když koncertujete ve velkém prostoru a mezi písničkami komunikujete s publikem, musíte tu komunikaci trochu zjednodušit. Není to jako promlouvat k lidem v klubu. Problém s tím nemám, naopak mám pocit, že k mojí vyšší postavě se ty obří prostory hezky hodí.

Je nějaké poselství, které byste tím koncertem rád předal?

Jo, že prachy a sex jsou nejdůležitější na světě. (smích) Ale vážně… Koncert jsme pojmenovali Dykuvzdání, protože ho odehrajeme 27. listopadu, což je předvečer amerického svátku Den díkůvzdání, kdy si lidé uvědomují vděčnost za vše, co jim bylo dopřáno, a společně to oslavují. Podtitul je Staň se součástí našeho kmene. Kmen je pro mne obraz party lidí, kteří, byť třeba mají odlišný názor, tak se vzájemně respektují a každý si je vědom své role v něm.

Tolerance odlišného názoru a respekt k druhým - máte pocit, že tohle v naší společnosti chybí?

Ano, jako národ jsme názorově roztříštění. Což je logické, každý má přístup ke svým informačním kanálům, ke svým „bublinám“. Na druhou stranu mám pocit, že jsme těmi informacemi přehlceni. Jak bych to tak kulantně řekl. Myslím, že je to v prdeli. A že jediná cesta je se znovu spojit. Se sebou samými, ale i s bližními svými.

Ale jak toho dosáhnout?

Já rozhodně nejsem mesiáš ani nechci být mentor. Spíš to beru ze svých zkušeností. Každý by měl asi začít sám od sebe, otevřít se druhým lidem a hlavně sám sobě. Potom můžeme vytvářet komunity kolem sebe, tím vzniknou pevné kmeny. Postupně to nabere spád a pak nám bude zase jako národu dobře. Velmi zjednodušeně řečeno. Ten jednotící prvek bude během koncertu přítomný ať už ve formě skladeb, nebo v promluvách mezi nimi. Chtěl bych, aby ti lidi, co na náš koncert přijdou, odcházeli nabití, ať už fandí Spartě, nebo Slavii.

Lidi si nedopřejí čas, aby problémy zkusili vyřešit. Jako by slib před oltářem už nic neznamenal.
Vy fandíte Spartě, že ano?

Ano.

Zatímco váš bratranec, zpěvák a skladatel Viktor Dyk fandí Slavii.

No vidíte! Nikdo není dokonalý. Já vyrůstal na Letné, prožil jsem tam prvních dvacet dva let, měl jsem to na Spartu blízko, ukotvil jsem se v ní. Ale to, že jsem byl svým letenským původem předurčený fandit nejlepšímu týmu v Česku, ještě neznamená, že nepřeju fanouškům jiných klubů.

Nedávno jsem si vzal po naší výhře na Spartě taxík, aby mě odvezl na Vinohrady, kde teď bydlím. A ten taxikář na mě hned spustil, že pro mě ani nechtěl dojet, jak nám tu výhru nepřál. Tohle myšlení já nechápu.

Víte, hřešíme teď hodně na tu neuvěřitelnou společenskou názorovou anonymitu. Lidské vztahy se odsouvají na sociální sítě. Ono je něco jiného poslat někoho někam, když na mě nemůže, než když mu koukám do očí. Ale i opačně - třeba mu vyznat lásku. I proto když hraje Slavia evropské poháry, fandím jí ze srdce, vždyť to už je přece národní zájem, aby uspěla. No a pak přijde liga a mám zase jasno. Spartička!

Takže se s Viktorem kvůli fotbalu nehádáte?

Vůbec. Pravda je, že jak jsme v poslední době zaneprázdnění, vidíme se málo, ale nehádáme se. Spartě budu fandit vždycky, ale mám kolem sebe i slávisty. Třeba moji bonusoví synové jsou slávisti.

Najednou jsou tady pohlaví, o kterých ani nevím, jak se jmenují. Všechno nabírá divný směr.
Termín bonusoví synové znám už z rozhovoru s vaší ženou, herečkou Táňou Dykovou. Co ten výraz znamená pro vás?

Slovo nevlastní zní pejorativně, tak jsme zavedli označení bonusový táta, bonusoví synové. Protože bonusový znamená něco navíc, co přece každý chce. Říkají mi Vojto, nehrajeme si na to, že já jsem jejich tatínek, i když je znám od útlého věku.

S Pavlem (filmovým producentem Pavlem Čechákem), jejich tátou a bývalým manželem Táni, máme v pohodě vztah, nebylo potřeba, abych někoho nahrazoval, protože se třeba o kluky nestará. Kluci mají svého tátu, který je otcovsky miluje, a pak ještě tátu bonusového. A všichni dohromady myslím přátelsky vycházíme. Máme to dané tak, že jsme jedna velká tlupa, jeden kmen.

Dokonce společně trávíte volný čas, že ano?

No jasně. Rádi se setkáváme i v rámci dalších generací. Teď to vyvrcholilo tím, že jsme poprvé jeli na dovolenou s Pavlem bez Táni, takže tam nebyl ten pojící prvek. (smích) Prostě jsme se sebrali a vyvezli děti na hory, zatímco Táňa pracovala. Ale nechci, aby to vypadalo, že je to všechno vždycky jenom růžový a že znám recept na štěstí.

Musí v sobě lidé něco zapřít, aby mohli s bývalými partnery tak dobře vycházet?

Můžu mluvit jen za sebe, ale myslím si, že se musí našlapovat citlivě, empaticky. Ale jakmile v sobě začnete něco zapírat, tak už to není dobrý. V době, kdy rozvody nebyly běžné, v sobě lidi nejspíš často něco zapřeli, aby mohli dál společně fungovat. Některá manželství pak byla taková chladná, každý se zapouzdřil v tom svém světě. Myslím si, že je dobře, že už tohle podstupovat nemusíme, protože rozvod minimálně ve větších městech přestal být stigma. Na druhou stranu se manželské problémy řeší rozvodem až moc často.

Mám pocit, že bychom se spíš měli snažit přimět chlapy, aby šli do lesa na dříví, než aby doma vařili.
Odvykli jsme si na vztazích pracovat?

Přesně tak. Lidi si nedopřejí čas, aby problémy zkusili vyřešit. Jako by ten slib před oltářem už nic neznamenal. V něčem bychom se tou minulostí možná mohli inspirovat. (Přichází Táňa s jejich společným synem Lojzou, domlouvají se na večeři, a opět odcházejí.)

Když vás vidím spolu, působíte na mě jako velmi šťastný, vzorový pár.

To jste nás měla vidět včera. (smích)

Konflikty do zdravého vztahu patří…

Jo, jenže když jste takzvaně vidět, zajímá se o každý váš problém bulvár. A pokud žádný problém nemáte, tak si ho klidně vymyslí, hlavně aby bylo o čem psát. Nerozumím tomu, proč někoho soukromí druhých lidí tolik zajímá. Mě například vůbec nezajímá, kdo se s kým rozešel nebo pohádal, ale lidi tohle řeší.

Přitom dneska máme sociální sítě, kde na sebe spousta lidí vyslepičí úplně všechno, a přesto se ten bulvár pořád prodává a kupuje. Neumím si představit, že bych byl bulvární novinář a přelézal lidem ploty, abych napsal o jejich soukromí. Z čeho má takový člověk radost, když třeba způsobí, že se někdo rozejde nebo pohádá? Vždyť taková práce je plná zla. Nechci na to ani myslet.

Obraťme list. S Táňou jste zhruba třináct let. Před pěti lety jste vztah stvrdili uzavřením manželství. Byl pro vás tento krok důležitý?

Myslím, že právě v dnešní době má manželství zase smysl. A pozor - nemám rád to slovo uzavřeli, protože my jsme se životu v manželství naopak otevřeli. Uzavírat, to znamená konec. Někdo říká, že žádný papír ani prstýnek nepotřebuje, my to viděli jinak. Život v manželství nemusí být vždycky jenom sluníčkový, je to závazek být spolu v dobrém i zlém.

Navštívila jsem jeden z vašich koncertů, kde jste mluvil o tom, že ženy mají být křehké a muži silní. Takový postoj nemusí v dnešní době vyzdvihované rovnosti pohlaví každému konvenovat. Setkal jste se i s kritikou?

Naopak, po tom koncertě za mnou lidi chodili s tím, že to s nimi souznělo. Potřebujeme, aby muži uměli uvázat květinu a ženy kopaly v dolech? Jsem pro rovnost, ale je otázka, kam až to nechat zajít.

Když se objeví teze, tak si sám pro sebe musím vytvořit antitezi v rámci ujasnění si pohledu na věc.
Stejné příležitosti pro všechny bez ohledu na pohlaví by ale měly být samozřejmostí, nebo ne?

No bez pochyby, jenže někdy mám pocit, že svět se řítí někam, kde už to není dobré. Protože právě využívá ty příležitosti. Uvedu příklad. Před patnácti lety jsme s kapelou Nightwork vydali písničku Já jsem gay. Tenkrát to bylo vtipný, přelomový, ale dneska už bychom s tím byli za zenitem, bylo by to trapný, protože už máme zase jiná tabu. Dnešní doba to posunula dál, takže když se někdo přestane cítit dobře ve svém těle, udělá coming out a nechá se zjednodušeně řečeno přeoperovat.

Najednou jsou tady pohlaví, o kterých ani nevím, jak se jmenují. Všechno se to zrychluje a nabírá divný směr. Moc tomu nerozumím. Mám pocit, že bychom se spíš měli snažit přimět chlapy, aby šli do lesa na dříví, než aby zůstali doma a vařili podle receptů z MasterChefa. A ženy by si naopak mohly dovolit být křehké a nemusely by se chovat jako chlapi. Čím víc se snažíme mezipohlavně vyvažovat a smazávat rozdíly, tím víc jsme jako společnost zmatení.

Myslíte, že podobně to vidí i generace vašich dětí?

Nevím. Možná vůbec ne. Ale myslím si, že neříkám nic konfliktního. Mám potřebu na věci nahlížet z vícero stran. Vždycky když se objeví nějaká teze, tak si sám pro sebe musím vytvořit antitezi v rámci ujasňování si pohledu na věc. Snad se tomu říká hledání pravdy. Sklony k „ukamenovávání“ jedinců s opačným názorem máme asi všichni. Možná kdybychom kameny odložili, dostali bychom se místo změn pohlaví k jádru hlubšího problému.

Možná stačí prostě jen mluvit. A hlavně bychom se při tom měli dívat jeden druhému do očí.
V čem ten hlubší problém vězí?

Obecně si myslím, že zkrátka neřešíme příčiny, což jsou traumata uložená v nás, ale zabýváme se až důsledky. Někdo má například problém a řeší ho tím, že se nechá přeoperovat, změní pohlaví. Jenže jeho trauma je ještě někde jinde. Možná hlouběji, dál. Možná to ani není jeho trauma, ale trauma jeho předků. I tak na to jde nahlížet. Důležité je, aby se z problémů jednotlivců nestala politika, hnutí. Protože pak se zapomíná na ty nejniternější trápení a konkrétní úzkosti. Vyvěšování vlajek a vyřvávání hesel ještě nikdy nikomu doopravdy nepomohlo.

Jaký svět si myslíte, že čeká vaše děti?

Někdy nad tím přemýšlím, jsem na to zvědavý. Nechci se úplně zbavovat odpovědnosti, ale zároveň věřím, že to mají hodně ve svých rukou. Jaké si to udělají, takové to budou mít. Nebojím se toho, že by tahle planeta úplně zhasla, přestala existovat. Věřím, že příroda, naše planeta a vesmír jsou mnohem silnější než lidská bytost. Přestáli jsme různé civilizační cykly a zvládneme to i teď. Takže já se o naše děti nebojím. Kdybychom se pořád báli, nemohli bychom vést šťastný, plnohodnotný život. Podstatné je, abychom se, když už máme k dispozici dorozumívací prostředky, domluvili. Možná se ani nemusíme domluvit, možná stačí prostě jen mluvit. A hlavně bychom se při tom měli dívat jeden druhému do očí. Někdy se totiž neshody vyřeší spíš tichem.

Vojtěch Dyk v pěti bodech
Narodil se 23. července 1985 v Praze do rodiny literárního historika a spisovatele Radka Pytlíka a Věry Dykové, majitelky nakladatelství Emporius.
V dětství hrál amatérské divadlo a zpíval ve sboru Pueri gaudentes, současně studoval hru na housle, později i na klavír.
Během studií herectví na DAMU začal hrát v pražském Národním divadle, postupně se dostal do povědomí veřejnosti jako seriálový a později i filmový herec a frontman kapely Nightwork.
V současnosti vystupuje s kapelou D. Y. K., s níž chystá koncert Dykuvzdání v pražské O2 areně.
S manželkou Tatianou Dykovou má jedenáctiletého syna Aloise. O Františkovi (19) a Cyrilovi (16) mluví jako o „bonusových synech“.

Barbora Cihelková Novinky.cz