Život v odlišnosti

Nikdy bych neřekla jak je těžký být jiná, odlišná. Ale je to opravdu těžký. Jmenuji se Ligi (ano je to divný jméno, ale mám divný rodiče) nebo-li Ligiania. Je mi 13 a od malička jsem jiná a to tím způsobem že mám křídla jako pegas. Nevěříte? Tak si přečtěte můj život, který je opravdu těžký.

Můj "problém" nikdo nedokáže vysvětlit, jsem jediná svého druhu a nikdo neví proč. Rodina si na moje křídla zvykla, ale byl problém je schovat před světem. Moje mamka říká ať je neukazuji, protože by mi mohl někdo ublížit a třeba mně zkoumat. Nebo se mě bát. Tak mi mamka ušila takový postroj, křídla do něj založím a pak si obléknu triko. Musela jsem se naučit s tím chodit, protože je to divné. Ale nechci aby někdo viděl co jsem..



Nemám žádné přátelé tak většinou trčím u knížky a čtu. Do školy nechodím, protože se rodiče shodli že to není dobrý nápad. Tak mám soukromého učitele. Je to Eva a o mém Tajemství ví je starší než moji rodiče, ale já si sní rozumím. Občas s ní je opravdu sranda. Takže když se neučím doma, nebo nečtu tak chodím na svoje oblíbené místo na této planetě. A to je rozlehlá louka daleko za městem, nikdo tam nechodí. Takže tu mám klid. Občas si jen lehnu do trávy a nechám se hladit trávou po křídlech, jindy se snažím lítat i když se mi to nikdy nepovedlo. Asi na létání křídla nejsou určená. Miluji to místo, je to pro mně jako jiný svět kde můžu být sama sebou. Doma jsem většinou sama nebo s Evou, protože moje máma (Helen) a táta (Richard) pracují v místní továrně na tkaničky. Ano dostávají málo peněz a aby si mohly dovolit Evu a uživit naší rodinu, tak tam tráví strašně moc času. Vidím je jen večer když přijdou v rozumnou hodinu, nebo občas ráno u snídaně. O víkendech už je taky nevídám.



Jednou jsem přemýšlela jaké by bylo chodit do školy, mít přátele nebo nějaké kroužky. Pak si všimnou mích křídel, které jsou složené na mých zádech a je mi jasné proč nic z toho nemám. Dlouho jsem nebyla venku, mám pořád pocit jako by lidé zírali na moje křídla. I když jsou schovaná v postroji. Naposledy jsem byla venku před týdnem a to jsme jely k babičce Jen. Babička je strašně dobrý člověk, žije sama v jedné vesničce pár kilometrů od nás. Děda ji umřel už ve válce tak tam žije sama se psem Kayem. S babičkou si rozumíme, ale je to s ní čím dál horší. Je už hodně stará a sluch jí moc neslouží. Ale přesto se stará o Kaye a svojí chaloupku. Nikdy nechci aby mi odešla..

Cítila jsem se dnešní den bude nudný, je sobota a já jsem doma sama jako skoro každý den. Mohla by přijíd Eva aspoň na čaj, ale hlídá svého vnuka. Tak si musím vystačit sama, mohla bych se koukat na televizi, nebo číst. Ale já půjdu tam kde je mi nejlíp a užiju si krásný den. Oblékla jsem si legíny a zelené triko, mohla jsem vyrazit. Šla jsem rychle a naschvál cestami kde není moc lidí, stále mám pocit že si mně prohlížej. Když jsem došla na ono místo tak jsem si našla skvělé místo a sedla jsem si. Užívala přírodu a vánek, kousek dál jsem slyšela ptáčky. "Nejkrásnější místo." Řekla jsem si skoro pro sebe.. jak jsem si tak užívala ten klid tak v lese jsem slyšela prasknout větvičku, rychle jsem se zvedla a koukala tím směrem. "Je tam někdo?" Zakřičela jsem do lesa. Nic se neozvalo "Asi jen srnka" sundala jsem si triko a sundala postroj, triko jsem si následně zase oblékla. Lehla jsem si do trávy a křídla nechala volně vedle sebe.



Když už mi začala být zima tak jsem se zvedla s tím že si zase obléknu postroj. Chystala jsem si sundat triko, když v tom jsem zase slyšela jako by někdo byl v lese. Ale kdo by tu byl.. tak daleko od města. Vzala jsem postroj do ruky a rozhodla se že se do toho lesa půjdu kouknout. Vešla jsem do toho tmavého místa a rozhlédla jsem se. Všude byly jen stromy a tráva "Halo?! Je tu někdo?" Mávla jsem rukou a vrátila se na louku kde jsem si vzala postroj. A pomalu se vydala domu. To bylo vážně divný, dneska jsem na louce byla jen chvilku. Ale zítra tam půjdu zas, když jsem po necelé hodině došla domu tak jsem zamířila rovnou do pokoje kde jsem zapnula počítač. Když jsem tak projížděla po novinkách ve světe, tak jsem na boku zahlédla reklamu na nějaký chat. Jen tak jsem na to klikla jako co to je zač.



A ani jsem se nenadala a zaregistrovala jsem se, chce to fotku. "Vyfotím si jen obličej, ale křídla tam nesmí být vidět." Když jsem tam fotku nahrála tak jsem jen zavřela notebook a sedla si k oknu. Přemýšlela jsem o tom lese, co tam asi mohlo být. Za pár minut dole práskly dveře. Seběhla jsem a tam rodiče. "Ahoooj" A oba jsem je obejmula, bylo na nich vidět že jsou unavený. "Ahoj Ligi" Pohladila mně mamka po vlasech. "Ahoj zlatíčko, copak si dneska dělala?" Usmál se na mně taťka a začal vařit čaj. "Byla jsem venku, před chvilkou jsem se vrátila. Jak bylo v továrně?" Mamka se koukla na taťku a odešla do ložnice, asi se převléct. "Je to těžký a teď hodně propouštěj. Takže se musíme hodně snažit." Odpověděl taťka a podal mi čaj. "Ale diď jste tam snad furt, nemůžou vás takhle hnát." Napila jsem se čaje a koukla jsem se na přicházející mamku. "Neboj, všechno bude v pohodě. K večeři bude omeleta." Řekla mamka a přešla do kuchyně kde se vyměnila s taťkou. Vzala jsem si hrnek a rozhodla se jít do pokoje si číst. Za půl hodiny přišel do pokoje taťka s tím že je večeře.



Po skvělé večeři jsem umyla nádobí a sedla si k televizi, mamka šla už spát a taťka se ke mně přidal. Dávali nějakou detektivku a protože mně to moc nebavilo tak jsem políbila taťku na čelo "Dobrou a jdi brzy spát." "Dobrou Ligi, neboj" V pokoji jsem si otevřela notebook a šla si napustit vanu. Když jsem šla do skříně pro pyžamo a ručník, zahlédla jsem nějaké upozornění. "Ten chat" Vyjekla jsem. Byla tam jedna žádost o přátelství od nějakého kluka. Zavřela jsem notebook, byla chyba se tam registrovat. Když jsem si dala koupel plnou přemýšlení, tak jsem si lehla do své postele plné polštářů. Po celém dni přemýšlení bude spánek zasloužený.

(Je to takový příběh, blbost.. ale můžu dát další když bude někdo chtít :) Tak ať se hezky čte!)