BÍLÁ SOBOTA, LIDOVÉ ZVYKY A TRADICE

Bílá sobota je posledním dnem čtyřicetidenního půstu. Na rozdíl od Velkého pátku je sobota dnem radosti a nové naděje, sice se udržoval smutek a hluboký klid, ale všichni se těšili na opětovnou možnost pojídání masa, tanečních zábav a dalších potěšení. Na Bílou sobotu, před východem slunce bylo třeba vymést čistě stavení, aby se v něm nedržel hmyz. Metlo se novým koštětem, aby bylo stavení celý rok čisté. Hospodyně pekly mazanec a velikonočního beránka, muži a chlapci pletli pomlázky z vrbového proutí a děvčata zdobila vajíčka. Odpoledne byli již všichni připravení, nikde ani smítky, všude bílo a čisto, každý měl na sobě něco nového, aby ho „nepokakal nebo nepočůral beránek“.
Na Bílou sobotu bývala často hlavním chodem nádivka, hlavička, také velikonoční buchta, sekanice, sekanina. Jedl se mazanec, beránek, který se rozkrajoval po příchodu ze mše oslavující Ježíšovo vzkříšení. Pekly se placky ze žitné mouky, posypané solí a kmínem…
Dle starodávného zvyku, pocházejícího z židovského počítání času, začíná nový den již po západu slunce. Kristova oslava Vzkříšení (obnovené spojení ducha a těla) tak začíná již v sobotní podvečer noční vigilii, která přechází v neděli, kdy se slaví Zmrtvýchvstání. Noc ze soboty na neděli, kdy Ježíš procitl, je nazývaná Velká a odtud pochází název Velikonoce. Pojmenování soboty vychází z bílého roucha novokřtěnců, kteří byli již ve středověku, v tento den v rámci noční bohoslužby křtěni a přijati do církevního společenství. Katechumeni jsou takto křtěni dodnes a tyto obřady patří mezi nejkrásnější z celého liturgického roku.
A proč se křtí právě o Velikonocích? Protože velikonoční noc je „matkou všech nocí“. Právě tam si křesťané připomínají onen zásadní okamžik přechodu mezi smrtí a životem, právě proto se v tuto noc také křtí katechumeny, tedy žadatele o křest. Křest je totiž vyjádřením přechodu mezi smrtí a životem. Bílá sobota je tzv. aliturgickým dnem, zásadně se neslaví mše svatá a další svátosti, kromě pomazání nemocných.
V liturgických obřadech Bílé soboty dochází i ke svěcení přírodních symbolů. První z nich je voda, která se světí pro další celoroční liturgické účely. Dalším je oheň a světlo. Místy se v kostelech v tento den pálí ratolesti z Květné neděle, z nichž se získává svatý popel, používaný při obřadech Popeleční středy v roce následujícím. Podle pradávného zvyku se i v kostelech uhašený oheň na Velký pátek nově vykřesává ze dřeva a zapaluje se jím tzv. paškál – velikonoční svíce, symbol vzkříšení Krista.
Před vchodem do kostela se světí oheň, jemuž se přičítá očišťující moc. V dřívějších dobách hospodyně doma uhasila oheň, vzala si polínko, které přiložila před kostelem na hraničku spolu s ostatními a když kněz oheň posvětil, vracela se domů s rozžhaveným kouskem dřeva, kterým zažehla oheň nový. Vyhaslé oharky nosívaly také na pole, rozdrtily je a sypaly na louky a pastviny, aby byla dobrá úroda, přidávaly je do pšenice, aby byla zdravá. Na Valašsku se v kostele světilo lískové dřevo, z něhož se pak nařezaly křížky a ty se nastrkaly v neděli nebo pondělí na poli do mladého osení, aby bylo chráněno od blesku a krupobití. Ve Slezsku vyhaslý oharek hospodyňka doma zastrčila pod střechu proti ohni nebo hodila do studny, aby nebyla voda jedovatá, případně ho zabodla do země, aby úrodě neškodily housenky, myši a podobní škůdci.
celý článek volně ke čtení: https://ceskezvyky.cz/bila-sobota-slavnost-vzkriseni/