VELÝ PÁTEK, LIDOVÉ ZVYKY A POVĚRY

Je jeden z nejvýznamnějších dnů křesťanských Velikonoc, říká se mu též Tichý místy i Bolestný. Je to čas smutku, rozjímání a nejdůslednějšího půstu k poctě ukřižování Ježíše Krista. Říká se mu též Tichý a byl to opravdu nejtišší a nejsmutnější den v roce. V kostelech se nehraje, nekoná se ani běžná mše, jen jsou slyšet modlitby a hlasy pašijí. Oltář je bez květin a svící, je uhašen i oheň, na znamení, že uhasl život Ježíše. Liturgická barva je červená. Věřící drželi přísný půst, málo a tiše mluvili, snažili se nedělat hluk, kromě nezbytných činností nepracovali. Jediný hluk směly v tento den dělat řehtačky: ty oznamovaly místo umlklých zvonů poledne, ranní i večerní klekání. Zvláště intenzívní klepání a hrkání bylo mezi polednem a třetí hodinou odpoledne, v dobu smrti Ježíše na kříži.
Nejrozšířenější zvyky byly na Velký pátek zaměřené na očištění těla i domovů od případných nemocí a nečistých sil. Lidé vstávali časně před slunce východu a celí se v potoce umyli. Aby byli hezcí, zdraví a čerství podle představy, že velkopáteční voda, ještě, než se jí dotknou paprsky slunce, má divotvornou moc, plnou hřejivé síly. Někdy se jí říkalo také „jordánka“ (podle řeky, ve které byl Kristus pokřtěn) nebo „šťastnice“, která přináší krásu a svěžest. Zvláště mocná měla být voda v místě soutoku více pramenů, takzvaná trojschodná. Na Hané říkali této vodě "mlčavá", protože kdo na ni šel, tak celou cestu tam i zpět mlčel, ani pozdravení nedával a neděkoval.
Vítáme tě, svatá Boží Velikonoc, odejmi od nás trojí nemoc,
ouplavnici, zimnici, padoucí nemoc.
Neutírali se, nechávali vodu na sobě uschnout. Po umytí se modlili tváří k východu slunce a líbali třikrát zemi. Ve Slezsku po koupání a modlení popíjeli tzv. tatarčočku, to je kořen "tataru" namočený v lihu.
Prožívání Velkého pátku určovalo mnoho zákazů, mezi nejvýznamnější patřil zákaz hýbat se zemí (např. kopat, orat, zatloukat kůl…) respektovaný ještě ve 20. století. Nesměly se ale vykonávat i domácí práce, např. praní a bělení prádla nebo pečení chleba a také platil zákaz cokoli půjčovat, prodávat, vynášet z domu, ba i darovat. Vše mělo svůj důvod: kdo by na Velký pátek pral, máchal by prádlo v Kristově krvi. Zametáním by se zase vymetlo z domácnosti štěstí a darované či půjčené věci by mohly posednout zlé síly. I přes zákaz pracovat se ale někde předly tzv. pašijové nitě. Pár stehů takové nitě na oblečení mělo při jeho nošení zajistit ochranu před zlými duchy a uhranutím. A košile ušitá z pašijových nití měla dokonce moc chránit před bleskem.
Mimořádné přírodní úkazy, které podle evangelií provázely Ježíšovo umírání na kříži, se odrazily i v pověrách. Lidé věřili, že se otvírá zem a ukazuje skryté poklady, a to hlavně v čase, kdy se v kostele zpívaly pašije. Poklad prozrazoval jas vycházející ze škvíry skály nebo kopce, světýlka, zářící rozkvetlé kapradí. A lískovým prutem ulomeným na Tři krále nebo o Vánocích mohl člověk zem skrývající poklad otevřít. Získat poklad pomůže třeba i zaklínadlo od Anče z Krkonošských pohádek: „Horo horo, otevři se pro člověka poctivýho a vydej mu málo z bohatství svýho.“
Jednu z nejznámějších pověstí o pokladu zbásnil Karel Jaromír Erben, nazval ji Poklad. Líčí v ní matku jdoucí okolo skály právě v době, kdy na kůru v kostele zpívají pašije. Žena spatří vchod k pokladu, vejde tam, posadí na zem dítě jež nese v náručí. Nahrabe si pokladu a donese jej domů. Když se však vrátí je skála již zavřená a místo zlata má v chýši hlínu. Teprve po roce se skála znovu otevře a matka nedbajíc zlata, odnáší si své dítě.
Několik pověr na závěr:
volně ke čtení:
https://ceskezvyky.cz/svaty-tyden-velky-patek/